Když se ráno probudím a vzpomenu si na včerejšek, tak se musím usmát. Otevřít cukrárnu? To asi ne. A tak se nasnídám a obleču se na ven. Dlouho jsem nebyla na procházce. Jakmile zavřu branku, hned se rozejdu k cukrárně. Asi dělám chybu, ale když ho uvidím, jak sedí a má před sebou dva poháry tak to nevydržím a vejdu dovnitř.
,,Ahoj."
,,Ahoj. Už na mě nejsi naštvaná?"
,,Měla bych být?" zeptám se
,,Ne, neměla úsměv ti sluší víc." jakmile to dořekne ihned celá zrudnu.
,,Díky. Na koho čekáš?"
,,Na holku, která mě stejně nebude mít nikdy ráda, protože jsem jí ublížil." ta slova mě trochu raní, ale ne tolik, jako když jsem ho měla ráda před tím.
,,Hmmm...tak já jdu, nechci aby se lekla, že jsi tady s jinou." řeknu a jdu pryč, nechci mu udělat to samé, pokazit lásku.
Mám ho ještě vůbec ráda? snažím se odpovědět na tu otázku celý den a knížky, které čtu vůbec nevnímám a tak si číst přestanu a plně se věnuji odpovědi.
170 slov můj novej rekord 👏👏👏👏👏
ČTEŠ
Touha obětovat
RomanceSedávala v cukrárně četla knížku a občas se po něm podívala a v hlavě jí běželo ať na něj ihned zapomene. To se, ale nikdy nestalo.
