Mé jméno, má krev: druhý život Loly Blackové

-2-

Současnost

15. dubna 2018, Orknejské ostrovy  

~••~

Probudila se s výkřikem a nejasným pocitem, že v místnosti někdo je. Ticho. Nic než ticho, které následovalo po tom, co dozněl výkřik, který dlouho rezonoval ztemnělým pokojem. Dýchala. Rychle a nahlas. Slyšela svůj dech, který se zdál tak hlučný.

„V pořádku?" zeptala se dívka vedle ní ospalým hlasem.

„Jen sen," odpověděla. „Nic se neděje, spi."

Ani jedna z nich však už oka nezamhouřila. Ležely tiše vedle sebe ve spacácích a naslouchaly rozbouřeným vlnám oceánu narážejícím do útesů. Venku začínalo svítat a první sluneční paprsky se k nim prodíraly skrz zatlučená okna.

Dívka se posadila a protáhla si rozbolavělý krk. Další noc na dřevěné podlaze si vyžádala svou daň. Ještě před pár dny měly starou matraci, ale musely ji vyměnit na černém trhu za zásoby jídla a pitné vody.

Promnula si oči a zadívala se na svoji matku. Děkovala za každé nové ráno, kterého se dočkaly, ale zároveň je nenáviděla. Znamenaly jen další den v tomhle bezútěšném světě. Co však na ránech milovala, byla ta chvilka, kdy její matka měla svou tvář. Mnoholičný lektvar během noci přestal působit a ona se probouzela se svým skutečným obličejem, ve svém pravém těle. Byť ta chvíle trvala vždycky jen krátce, nemohla se na ni vynadívat.

„Jsi krásná, mami," zašeptala jako pokaždé a přejela jí letmo prsty po jizvě na tváři.

„Jak jsme na tom se zásobami?" pobídla ji.

Dívka zašmátrala v batohu, který měla do rána zmačkaný pod hlavou jako polštář. Vytáhla placatku a zatřepala s ní.

„Tak pět menších dávek," objasnila.

Její matka si unaveně povzdychla.

„A vlasy?"

Chvíli pátrala v batohu a vytáhla malou dřevěnou krabičku. Prstem se přehrabovala v jejím obsahu. „Asi sedm. Budeme muset odejít někdy koncem týdne."

„S tím jsme stejně počítaly," prohlásila nevesele. „Tak už je pár dnů v kůži Julie Winstonové."

„Tohle místo mi chybět nebude," utrousila dívka sarkasticky.

Žena, která si říkala Julie Winstonová, se pousmála, ale její obličej vzápětí zase zvážněl. „Budeš se muset vydat k Poutníkovi pro zásoby lektvaru sama, nemůžu si dovolit plýtvat."

„Vyrazím hned po snídani."

~••~

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely osmou. Dívka, říkající si Lola Winstonová, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikla protivnému větru, vyklouzla z domku, ve kterém bydlely, a vydala se do centra městečka. Na ulici vítr vířil prach a útržky papíru, a třeba svítilo slunce a obloha byla modrá, zdálo se jako by nic nemělo barvu kromě těch všudypřítomných plakátů. Tvář s rudě žhnoucíma očima shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti. Za svět bez mudlovských šmejdů, hlásal nápis a oči hleděly upřeně do Loliných.

Toto byl jejich svět, pomyslela si s jistou nechutí. Snažila se vydolovat nějakou vzpomínku z dětství, která by jí řekla, jestli byl vždycky takový. Ale nemělo to smysl, nemohla si vzpomenout; z dětství jí nezůstalo v paměti nic, než strach.