Mé jméno, má krev: druhý život Loly Blackové

Epilog

3. října 2019, Obrtlá ulice, Londýn

~••~

Plavovlasá žena, říkající si Lola Winstonová, seděla v lokálu U Dvounohé kočky a upřeně sledovala korálkový závěs, kudy do zadní části občas někdo proklouzl. Zkontrolovala netrpělivě hodinky na svém levém zápěstí, aby si byla jistá, že ji nezmeškala.

Od okamžiku, kdy se vrátila v čase, aby zvrátila žalostnou budoucnost kouzelnického světa, uplynulo už víc jak dvacet let. Když navštívila prvního května 1998 svoji matku a požádala ji, aby nešla do Prasinek, zachránila tím víc životů, než o kolika se jim snilo. Pán zla byl poražen. Válka skončila. Jejich budoucnost byla zachráněna.

A přesto její cesta v čase ovlivnila víc, než měla. Hrozba v podobě lorda Voldemorta už pro ně nepředstavovala žádné nebezpečí. Laura Blacková zachránila své rodiče, ale svým rozhodnutím uvrhla zkázu na svoji dceru. Emily Blacková válku přežila, ale nevědomky dovolila temnotě, aby v nestřeženou chvíli znovu vyplula napovrch.

Již od počátku vědy si mnoho lidí klade otázku, zda může cestovat do minulosti a změnit ji, či cestovat do budoucnosti a vyhnout se jejím následkům. Žena, říkající si Lola Winstonová, byla důkazem, že je to možné. Její cesta však byla jednosměrná, a tak byla nucena žít svůj život o samotě a s vědomím, že ona jediná zná dávno zapomenutý svět, který by existoval, nebýt její oběti. A nikdy nelitovala, koneckonců, když ne ona, kdo jiný by to rozhodnutí učinil?

Celých dvacet let se držela striktně jednoho pravidla, které si stanovila – nikdy za žádnou cenu nezkřížit cestu sobě samé. Občas však bylo pokušení příliš velké. Někdy prostě neodolala a musela se alespoň přesvědčit, že dívka s její tváří a jejím jménem, je v pořádku. Jako třeba dnes.

Korálkový závěs se odsunul stranou a Nikolaos Blacková vešla dovnitř. Rozhlédla se kolem, jako by někoho hledala. Potom se posadila k jednomu z volných stolů a vysoukala se z kabátu. Ze způsobu, jakým držela tělo, vyčetla, že zůstávala ve střehu. K jejímu stolku se přichomýtla slepá servírka a přinesla jí sklenku ohnivé whisky. Dívka se ušmudlané sklenice ani nedotkla. Prsty poklepávala nervózně o desku stolu a s přibývajícími minutami nepřestávala sledovat korálkový závěs. Aniž by si to žena, říkající si Lola Winstonová, uvědomovala, začala společně s ní odposlouchávat z rohu místnosti tichý rozhovor, který k ní doléhal.

„Z Blanchardova sídla se nese zvěst, že se pohybuje znovu po Londýně."

„To přece není možné," odporoval ženskému hlasu mužský. „Nikdo není tak pošetilý, aby si začal válku s upíry. A už vůbec ne s těmi nejmocnějšími."

„Je to Tarkovskij," podala argument žena horlivě. „Lovením upírů se živí."

Nikolaos Blacková obezřetně ztuhla a natáhla víc uši.

„Musí přece vědět, že mu jde Blanchard po krku. On staré hříchy neodpouští a už vůbec ne ty, co se podepsaly na jeho klanu. Ani ten největší pošetilec by se nevrátil do doupěte upíra. Zvlášť ne ten, který mu před lety vyvraždil půlku klanu."

„I s jeho družkou," připomněla žena.

„Blanchard mu rozerve tělo na tisíc kousků, jen co ho dopadne," šeptal horlivě muž.

„A to je na té povídačce nejlepší!" tetelila se žena blahem.

„Co? Povídej!"

„Blanchard vypsal velice pěknou odměnu pro toho, kdo mu pomůže Tarkovského dopadnout. Věř mi, je to slušný balík."

„Toho hajzla bych udal i pro pár galeonů," dušoval se muž. „Za to, co udělal, si to zaslouží."

Lola Blacková prudce vstala od stolu, slyšela až příliš. V neopatrnosti převrhla sklenici s pitím a upoutala na sebe pozornost. I dvojice v rohu zmlkla, a ona ucítila tíhu několika pohledů. Spěšně přes sebe přehodila kabát a prošla zpátky korálkovým závěsem. Aniž by žena, říkající si Lola Winstonová, přemýšlela, co vlastně dělá, vyrazila za ní.

Dívka zamířila přímo ke dveřím do ulice a sotva je otevřela, srazila se na jejich prahu s nějakým mužem.

„Prosím tě, pojď," zamumlala a táhla ho za loket ven do temných koutů Obrtlé ulice.

Žena, říkající si Lola Winstonová, zůstala stát a upřeně pozorovala místo, kde jí dvojice zmizela z očí. Nemohla té dívce nijak pomoct, nemohla ji nijak ochránit. Poprvé po dvaceti letech si připustila, že je načase přestat se starat o její život. Možná svým činem způsobila kromě dobra i něco zlého. Teď už záleží jen na Lole Blackové, jak se s tím vypořádá.