Mé jméno, má krev: druhý život Loly Blackové

-3-

Minulost

2. května 1998, bitva o Bradavice  

~••~

Emily a její upíři dorazili včas. Podařilo se jim projít přes stráže v Prasinkách a dostat se do Prasečí hlavy. Vyslala všechny tajnou chodbou napřed a sama chtěla projít jako poslední, jenže v tu chvíli se do hostince začaly hrnout davy evakuovaných dětí z Bradavic a ona jim dávala přednost. Než se však vzpamatovala, byl lokál plný lidí. Hloučky dětí, které se zmateně rozhlížely kolem, dospělí čarodějové a kouzelníci, kteří se snažili dostat dovnitř a pár profesorů, kteří děti pomocí přemisťování a letaxové sítě dostávali od propukající války pryč.

„Fleur!" vykřikla, když spatřila sestřinu kamarádku.

„Ano?" dotázala se Francouzka svým ostrým přízvukem.

„Potřebuju, aby někdo hlídal u dveří, většina Smrtijedů se snaží dostat do Bradavic, ale pár jich určitě zůstalo ve vesnici a mohli by nás snadno najít. Použila jsem sice pár zaklínadel, aby nic neslyšeli a neviděli, ale nevím, jestli fungují spolehlivě."

„Samozřřřejmě," souhlasila a i s Billem Weasleym zaujala pozici u vchodu do hospody. Emily vyběhla zpátky schody nahoru do bytu, kde bydlel hostinský a začala celý přesun organizovat i tam. Děti odvádělo celkem pět dospělých, každý z nich si vzal na starost tři děti a přemístil se s nimi na adresu, kterou mu děti sdělily. Emily stála u krbu a dohlížela na používání letaxu. Posílala děti po dvojicích, aby nikdo nezůstal sám, kdyby se špatně přemístil.

Cítila, že čas běží. Voldemortovo ultimátum jistě vypršelo a ona nemá ponětí, jak se Harry rozhodl. Co když se vzdal? A kde je vůbec Laura? Pokoušela se s ní navázat ve svém nitru spojení, ale nedařilo se jí to.

Když byly děti v bezpečí, všichni dospělí se vydali zpátky do Bradavic. Emily nenápadně vykoukla zpoza záclonky na hlavní ulici a zpozorovala dva Smrtijedy, jak se ostražitě rozhlíží kolem. Vydala se po schodech nahoru a chystala se vylézt na krbovou římsu, aby mohla projít obrazem a zabezpečit tuhle poslední únikovou cestu, když zaslechla pláč.

Sundala nohu z římsy a ohlédla se. Na první pohled nic neviděla, ale podle zvuků přišla až k vysoké posteli s nebesy a nadzvedla vyšívaný přehoz. Pod postelí se krčila malá holčička, byla nanejvýš v prvním ročníku. Třela si uplakané oči, a když spatřila přes slzy Emily, přidušeně vypískla a stáhla se dál pod postel.

„Neboj se, já ti neublížím," usmála se na ni Emily. „Jakpak se jmenuješ?"

Holčička neodpověděla, dál vzlykala a v ruce žmoulala rukáv od pyžama.

„Copak nevíš, že jsme odvedli všechny do bezpečí? Proč ses nedržela kamarádů?"

„Já nemám kamarády," zašeptala dívenka a upřela na ni velké oči. „Ty taky nemáš kamarády."

„Nemám?" nadhodila Emily, jako by si tohoto faktu nebyla vědoma. Bylo kruté, slyšet to od malé holky.

„Všichni se tě bojí," řekla holčička, „kvůli Ty-víš-komu."

„To máš pravdu," připustila, „ale já nejsem jako on. Ty se mě taky bojíš?"

Dívka zavrtěla hlavou.

„Jakpak se jmenuješ?"

„Violet."

„Tak pojď, Violet," natáhla Emily ruku pod postel. „Odvedeme tě k mámě a tátovi, jo?"