New life.

Milé překvapení.

  Ale Matthew mě stačil chytit za ruku. Z jeho stisku bylo poznat jaké má svalnaté ruce. ,,To je ale náhoda. Zase ty?" řekl Matthew. S nadšením jsem mu odpověděla ,,No mě se už asi nezbavíš." Matthew se na mě podíval jako na blázna. ,,Aha." pronesl zmateným tonem. Připadala jsem si vážně hloupě. Matthew mi pomohl vstát. ,,A co tu vlastně děláš? Nikdy jsem tě tudy neviděl procházet." pronesl Matthew. ,,No já, jak začít. Myslím, že jsme to naše seznámení vzali za špatný konec. Co začít od znova? Napadlo mě, že bychom se mohli jít například projít nebo tak něco. Ale byl to jen takový můj zběsilý nápad, takže pochopím když s tím nebudeš souhlasit, protože..." Matthew mi skočil do řeči. ,, Co blázníš, jsem rád, že jsi to navrhla. Tak tedy já jsem Matthew Williams. Bydlím tady v desátém patře, miluji paprikový chipsy a právě teď by mě zajímalo jak se jmenuje tato okouzlující dívka přede mnou." Musela jsem se začít červenat. A to s těmi chipsy? To mě opravdu překvapilo. Buď mi umí číst myšlenky nebo to mám snad napsané na čele. ,, Já se jmenuji Viktorie Russell, ale říkají mi Viki, se svým tátou jsem tady nová, přestěhovali jsme se teprve před týdnem, tak doufáme, že se tady usadíme a najdeme si tady oba nějaké nové přátelé." dořekla jsem. Matthew mi podal ruku. Já jemu také. Společně jsme si s nimi potřásli. Matthew ale k tomu ještě dodal. ,, Tak to mě těší Viki, myslím, že se obávat nemusíš, jednoho přítele už máš." Oba jsme se navzájem na sebe usmáli.  ,,A má teď můj nový přítel chvilku?" zvědavě jsme se zeptala. ,,Pár minut by se našlo." odpověděl mi Matthew.

   Společně jsme se vydali do parku, který ležel naproti našeho paneláku. Park byl velký a nádherný. Všude bylo mnoho zeleně, což se mi líbilo. Květiny, stromy, keře a hlavně už z pohledu příjemný zelený trávník, který musel být čerstvě posekaný, protože všude voněla čerstvě posekaná tráva. Měla jsem sto chutí se v něm bosými nohami začít procházet. Zrovna byla neděle odpoledne, co znamenalo hodně dětí v parku jak si hrají. Ale mě to nevadilo, měla jsem děti ráda. Když jsme šli vedle sebe, vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně Matthewa nikdy neprohlédla pořádně. Měl pěkně vypracovanou postavu, ale ne zas jak nějaký kulturista. Což bylo dobře, zkrátka bylo poznat, že nesedí jen u gauče. Hrozně se mi líbili jeho zářivě modré oči v kombinaci s kaštanově hnědými vlasy.

   ,,A kde jste nechali mámu? Jestli se můžu zeptat." začal  konverzaci. Bylo mi blbé se o tom zmiňovat, ale tak když už to načal? Budu upřímná. ,,V nebi, na peklo byla až moc hodná" v mém hlase zněl smutek. ,,Děláš si srandu, že jo?" doufal Matthew. ,,Bohužel ne, ohledně úmrtí se snad vtipkovat ani nedá." dořekla jsem. Podíval se mi do očí a řekl ,,Tak to je mi líto." V jeho hlase zněl upřímný smutek. ,,Ale z toho si nic nedělej, pojďme se bavit o něčem veselejším." navrhla jsem.

    Čas strávený s Matthewem ubíhal opravdu rychle. Z "pár" minut se nakonec vyklubaly dvě hodiny. Ani jsem tomu nemohla uvěřit, opravdu mě mile překvapil. Byl to opravdu moc milý člověk jak tvrdily Katrin a Susan. Stihli jsme spolu probrat skoro všechno. Zjistila jsem, že tu v Montberry bydlí už od narození se svým mladším bratrem, mámou a tátou, taky hraje americký football (to se dalo čekat), hraje na kytaru, ale ještě určitě něco.
    Matthew se podíval na hodinky. ,,To už je tolik hodin?" Hned se podíval na autobusovou zastávku. ,,Už budu muset jít, promiň. Uvidíme se ... " To konečné slovo už jsem ale neslyšela, protože Matthew běžel na autobus, který přijížděl na zastávku nedaleko nás. Muselo to být "zítra". Jak Matthew nastoupil do autobusu přes sklo se na mě mile usmál a zamával mi. Udělala jsem to samé. 

pokračování příště