Život s nimi ||Calum Hood and 5SOS||

1

Viky's view

Kde jsem?! Co se to se mnou děje?! Vylekaně jsem se probudila v nemocničním pokoji napojená na různý hadičky. Vude to okolo mě pípá a mě to začíná lézt na nervy. Ucítila jsem palčivou bolest na mé pravé ruce. Mé oči okamitě směřovali na to bolestivé místo. U jsi vzpomínám... Můj pokus se nepodařil. Místo toho abych se u nikdy neprobudila teď leím uvězněná mezi čtyřmi zdi a úplně slyím moje ,,milované'' rodiče, jak mají zase nějaké kecy.

Rozrazí se dveře a uvidím mladou doktorku jak přistupuje ke mně.

Doktorka

Tak, mladá dámo, co jste si to chtěla udělat? Máte těstí, e vás rodiče přivezli. Bylo to za pět dvanáct.

Nic jsem jí nechtěla říkat nato vysvětlovat. Měla jsem svých problému dost a jetě poslouchat nějakou krávu, jak my vechno vysvětluje a promlouvá mi do due. To u by bylo na mě moc. Nic jsem jí neřekla. Jenom jsem mlčela a koukala tupě do zdi. Kdy odela, snaila jsem se nutně vybavit co se vůbec stalo. Marně.

Ten pokoj na mě působil depresivně. Necítil jsem se tam dobře.  A k tomu mě jetě přili navtívit rodiče. Hlavně matka měla plno otázek, jako proč jsem to udělala, jaký jsem k tomu měla důvod a tak podobně. Otočila jsem na bok a koukala jsem ven z okna. Neodpovídala jsem.

Taťka

Viky, mamka s tebou mluví. Aspoň odpovědět by jsi mohla. Tady jsme ti přinesli notebook s nabíječkou a telefon se sluchátky. Aby si se nenudila. Tak by jsi s námi mohla aspoň mluvit.

Viky

Jdetě pryč. Nechci s vámi mluvit!

Zvýila jsem na ně hlas. Vlastně jsem jim chtěla říct, aby u konečně vypadli, ale to jsem si nedovolila. Jak znám matku, stropila by v nemocnici takovou scénu, e by mě moná převezli do jiné nemocnice. Se smutným obličejem odeli a ve dveřích se akorát vyhli sestře, která mi byla měřit teplotu.

Nemohla bych se aspoň jít projít? zeptala jsem se sestry.

Sestra

Ale to by jsi mohla. Ale jetě vydr do zítřka, a tě odpojí. Pak za tebou přijdu a půjdeme se projít.

Tak jako byla jsem celá ťastná, e budu muset chodit se sestrou. Ale aspoň něco ne nic. Snaila jsem se usnout. Moc to nelo. Nakonec se mi to povedlo.

Je ráno a mě přinesli na pokoj hnusnej nemocniční blaf jako snídani. Kdy jsem se teda překonala a rozhodla jsem se, e si dám aspoň ten neslazený čaj, přili doktoři. Něco si někam zapsali, pak něco řekli jejich hatmatilkou a najednou jsem jela někam po dlouhý nemocniční chodbě. Zahlédla jsem jenom pár lidí, co na mě blbě civěli. Zajeli se mnou do takové obří místnosti. Pomohli mi stát z postele a následně mě posadili na lehátko. Chvilku mě nějaký doktor prohlíel a pak mi pomohli zpět na postel a vezli mě zpět na pokoj, tentokrát úplně na jiný pokoj. Na pokoj bez hadiček, pípáků a těch velkých displejů. Nejspí jsem usla z vyčerpání. Probudil mě a příchod sestry.

Sestra

Tak co Viky? Půjdeme se projít nebo chce jetě spát?

Viky

Jdeme. U tady nechci být pořád zavřená.

Řekla jsem asi s troku veselým hlasem, zvedla jsem se z postele, obula jsem si boty, vzala telefon do ruky a li jsme. Jen co jsme vyli z pokoje, viděla jsem něco dokonalého. Abych byla přesnějí-někoho dokonalého. Měl hnědý vlasy, poměrně velké oči a krásný úsměv. A já zrovna musím vypadat takhle. Sledovala jsem jeho kroky. Zael do nějakého pokoje. Přiblíili jsme se k tomu pokoji.

Viky

Kdo tu je? zeptala jsem se zvědavě.

Sestra

Nějaký kluk asi tak stejně starý jako ty i se stejným problémem. Proč se ptá?

Viky

Jen tak... A myslíte, e by bylo moný se sním seznámit. Chtěla bych si s někým o tom popovídat, s někým, kdo to taky zail.

Vymyslela jsem si tuhle báchorku jenom proto, abych ho mohla poznat.

Sestra

Tak já si myslím e určitě. Mám za ním dojít a přivést ho sem?

Viky

To by jste byla moc hodná.

Sedla jsem si do nějaké místnosti a počkala.