Zlodějka stínů

Kapitola 2.

Člověk nepozná, že ztratil svůj stín, dokud ho nezačne hledat. Taková ztráta ho nezraní, a ani nezabije. Člověk bez stínu je pouze náchylnější na duševní poruchy. Nemálo lidí nás začalo vnímat po ztrátě svého stínu.

Zaměřila jsem svůj pohled na zvedající se hrudník mladé dívky a napadlo mě, že bych se jí mohla zbavit, aby byl spící cizinec jen můj. Nestačil mi jen jeho stín. Chtěla jsem ležet v jeho objetí. Chtěla jsem cítit jeho hladkou kůži, kterou by se otíral o tu mou. Určitě je jeho kůže horká, stejně jako bylo mé srdce. Stejně jako mé srdce ho obklopují plameny, které jednoho dne pohasnou a on s nimi.

Nikdy jsem vlastně nepřemýšlela nad smrtí. Bloudím ve stínech den co den už několik let. Už to ani nepočítám. Tisíc? Možná i dva tisíce let jen pozoruji lidi a živím se energií z jejich stínů. Pozoruji, jak lidé umírají a zase se rodí. Je to začarovaný kruh duší. Ale nejsem jediná, která takhle přežívá. Mnoho bubáků takto putuje říší stínů, ale nekomunikujeme spolu. Nemáme rodinu, přátele a ani život. Jediné, co je naší útěchou, jsou stíny. Stíny, které se nás bojí a udržují nás při životě.

Nikdy jsem nezkoušela být více než den bez energie stínů. Instinkt mi ale napovídá, že to nesmím zkoušet. Nesmím být bez energie, jinak se stanou hrozné věci.

Prohlédla jsem si pozorně pokoj a zaměřila se na stíny. Byly schované za postelí a já k nim pomalu se škodolibým úsměvem plula temnotou. Zaměřila jsem se na průhledný stín, který se snažil schovat za výrazně temný.

Pomalu jsem svou ruku obmotala okolo jeho nevýrazného krku a přitáhla si ho blíže k obličeji. Chudák holka trpí depresemi a její imunitní systém pokulhává. Všechno se to odráží v jejím průhledném a chvilkami poblikávajícím stínu, který se nyní stane mou podstatou. Energie se začala uvolňovat a já stín objala. Pojala jsem jeho nesouměrnou siluetu za svou a slastí jsem se opřela o stěnu.

Ruce mi poblikávaly a já zatoužila po větším soustu. Otočila jsem se na tmavý stín a přeplula blíže k němu. Uchopila jsem ho za siluetu ruky a přitáhla si ho medvědího objetí. Chtěla jsem s ním splynout, ale stín mi vzdoroval. 

Soustředila jsem se na svůj hlad a přimáčkla stín těsněji k mému tělu. Nezabíralo to a stín začal být matnější. Zešedl. 

Nepřestala bych s tím, kdybych neslyšela ten zvuk. Křik. Dívka na posteli křičela a s hrůzou v očích mě pozorovala. Muž nepříjemně zamručel a chytil se za hlavu. Dívka nadále křičela a rukou hledala mužské tělo, které se mezitím odkulilo na okraj postele. Já jen nehnutě stála na místě se stínem přitisknutým na hrudi.

Vidí mě?

Blbá otázka.

Usmála jsem se a pustila jsem vystrašený stín, který rychle zmizel pryč z mého dohledu. Ruce jsem si založila v bok a popošla blíže k dívce. Její srdceryvný řev ustal, ale ústa měla stále otevřená strachem. Muž s polštářem pevně přitisknutým na hlavě tvrdě spal a raději nevnímal.

„ Niku? Nikolasi!" dívka se zajíkla a sebrala muži polštář z hlavy. Pobaveně jsem sledovala tu taškařici a čekala na jeho reakci, až zjistí, že ho vzbudila jenom kvůli prázdnému rohu pokoje. Muž unaveně pohlédl na dívku, která prstem ukázala na roh pokoje, ve kterém jsem zrovna postávala.

Muž následoval pohledem její prst a zahleděl se mým směrem. Chvíli se jen díval, ale poté svraštil obočí a přivřel oči. Stále se díval mým směrem. Nebylo možné, aby mě viděl. Nebylo.

Nebo snad ano?