Zlodějka stínů

Kapitola 4.

K večeru mě už nebavilo hledat další vrahy, abych ukojila své potřeby, a proto jsem se vrátila zpět k Nikolasovi. Samozřejmě už dávno schoval své snědé tělo pod peřinu a poddával se víru snů. Přesto jsem ho pořád musela sledovat.

Byl tak jiný, a přesto stejný jako každá druhá lidská bytost.

Ladně jsem se usadila do tureckého sedu v rohu místnosti a pomalu jsem nasála energii, která zůstala v místností. Mým tělem projela vlna statické elektřiny a já se zachvěla. Přelétla jsem pohledem místnost a pozorněji jsem si prohlédla prostor vedle mužova nehybného těla. Stín se schovával a snažil se splynout s tělem, ze kterého byl stvořen.

Jelikož jsem zákeřná bytost. Zvedla jsem se ze země a pomalým krokem se přibližovala k posteli, ve které se stín snažil schovat. Dlouhou černou nadýchanou sukni jsem táhla za sebou a pohublé skoro průhledné ruce jsem schovala za zády.

Nechtěla jsem, abych se přestala ovládat jako posledně.

Pozřením dívčiného oslabeného stínu jsem pouze podráždila svůj hlad, a když jsem následně zahlédla zdroj silné energie. Nedokázala jsem odolat. Byla jsem jako smyslů zbavená, a to se mi stalo poprvé.

Došla jsem až k posteli a mírně jsem se naklonila nad choulící se stín. Jeho struktura se zavlnila strachem a Nikolas se lehce zavrtěl. Pomalu jsem posunula svou pravou ruku před sebe a položila ji okraj postele. Stín zůstal na místě, a proto jsem se odhodlala k dalšímu kroku. Pravé koleno jsem opřela vedle ruky a přesunula svou váhu dopředu. S lehkostí vzduchu jsem dopadla celým svým tělem vedle stínu. Jeho obrys zavibroval a zešedl.

Zvedla jsem jeden koutek úst a podložila jsem si hlavu rukou, abych měla výhled na oba zdroje mé zvědavosti. Stín se choulil u zvedajícího se hrudníku.

Přemístila jsem ruku nad jeho choulící se tělo a lehce se ho dotkla. Zhluboka jsem nasála energii, která se pro mě stala drogou a s úlevou vydechla. Rukou mi projel mráz a konec palce začal světélkovat. Sledovala jsem slabou zář a něco ve mně se uvolnilo. Vydechla jsem úlevou a zalehla jsem vedle stínu.

Těžké víčka jsem nechala klesnout a poprvé za celý svůj život jsem přestala vnímat svou dimenzi.

Ponořila jsem se do říše snů.

Mou tvář ovanul lehký větřík a pár pramínků černých kudrlin se přilepilo k mému zpocenému čelu. Chtěla jsem otevřít oči, ale nemohla jsem odlepit víčka. Řasy se mi slepily k sobě a já viděla temnotu, která mě pomalu pohlcovala. Nemohla jsem myslet čistě, do ucha mi smrt tiše šeptala utěšující slova. Chtěla, abych se cítila dobře. Chtěla, abych si myslela, že mi nic nehrozí.

Já znala pravdu. Smrt šeptá bubákům v ten rok, který si je chce převést na svou stranu. Do své dimenze.