Zlodějka stínů

Prolog

Stejně jako ty potřebuješ k životu slunce, já potřebuji stín. Ty ožíváš s východem slunce, já se tiše plazím ve tvém stínu. Nevidíš mě, ale cítíš mou přítomnost. Jsem součástí tvého stínu. Jsme jako jeden, ale přesto ani jednoho z nás nevidíš. Každý den tě pozoruji z kouta tvého pokoje a říkám si, jaký by byl život s tebou. Kdybych byla člověk jako ty. Nosila bych růžovou sukni s modrou blůzou, stejně jako tvoje přítelkyně? Nebo bych snad nosila plátěné kalhoty jako žena, která tě vychovala a zaháněla bubáky, jako jsem já? To se zřejmě nedozvíme, protože já svůj svět nemůžu opustit. Jediné co můžu, je opatrovat tvůj stín a koupat se v jeho energii.

Neboj se, tohle ti nijak neubližuje, protože ty v tuto dobu odpočíváš v říši snů. Sám netušíš, že tvůj stín leží jen pár centimetrů od tebe a já ještě o kousek dál. Nikdy se to nedozvíš. Nedozvíš se to do té chvíle, než přijde tvá osudná minuta.

Možná jsem se v tom ale zmýlila. Možná je způsob, jak se stát lidskou bytostí. Nikdy to nebylo těžké. Mohla jsem si za své odtrhnutí od lidských bytostí sama. Stačilo jen čekat.

Teď nastala má chvíle. Teď je ta chvíle, kdy se můžu stát člověk.

Chci to? Snila jsem o tom každou noc, co jsem pozorovala tvou uvolněnou tvář, ale je to opravdu to, co chci? Jsem ochotna vzdát se stínů? Ochotná vzdát se své nesmrtelnosti v temnotě?