Kapitola 5

177 23 2
                                    

Klidně jsem odlepila víčka a naskytl se mi pohled na sytě černou siluetu mojí tváře. Vzájemně jsme se pozorovaly, než zmizela. Rozplynula se. Pohlédla jsem proto ještě zaskočená na postavu, která ležela nehnutě vedle mě. Svalnatý hrudník se pravidelně zvedal a já po něm přejela rukou. 

Cítila jsem dlaní každý chloupek na jeho hrudi. Cítila jsem jeho teplotu. Polekaně jsem cukla rukou k sobě a urychleně se vyhrabala z postele. Celým tělem mi projela studená vlna a já poprvé za tisíce let viděla svoje štíhlé dlouhé nohy. Bosé nohy.

 „ Co tam vyvádíš?" polekaně jsem se otočila za hlasem. Nikolas seděl na okraji postele a mlsně si mě prohlížel. Zamračeně jsem se prohlédla a nechápavě koukala na své nahé tělo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě vidí, a že bych se měla zakrýt. 

Co se to tady kruci děje? 

  „ Kde mám oblečení?" vystrašeně jsem vykvikla a pozorovala jeho šklebící se tvář. Odpovědí mi bylo jen lehké pokrčení ramen a nechápavý záludný úsměv. S rukama přilepenýma na mém těle jsem si ho začala pomalu obcházet. Došla jsem až k druhému konci postele, kde jsem rychle popadla bílou látku, která na ní byla položená. Celou jsem ji obmotala kolem svého nahého těla a udělala si z ní trochu netradiční oděv. 

„ Předtím ti to slušelo víc." tiše zašeptal, až jsem doufala, že to bylo jen šumění temnoty. Jeho usměvavá tvář ale nasvědčovala opaku. 

Unaveně jsem se posadila na okraj postele a následně začala pozorovat své bosé chodidla. Nedokázala jsem pochopit situaci, která se tady právě odehrála a stále ještě odehrává. Nikolasovo nezdvořilé chování mi moje přemýšlení nijak neulehčovalo. Byla jsme ztracená. 

Umřelo snad moje stínové tělo a já se stala člověkem? Je to nějaký můj trest? Každý den jsem se pravidelně živila. Dělala jsem všechno dobře, tak kde je chyba!

Vyšlo ze mně rozzuřené zavrčení, až jsem se polekala onoho zvuku. 

„ Jsem mrtvá." zašeptala jsem tiše a zhrozeně si uvědomila svou situaci. Musela jsem opravdu zemřít, a toto je můj poslední život. Už nebude žádné další století. Budu žít jako člověk už jen pár let a konec. Odejdu. Už navždy budu pryč. 

Teplá dlaň se dotkla mého odkrytého ramene a já se otřásla. Místo, kde spočívala jeho ruka vibrovalo. Bylo to pro mě nové, přesto příjemné. Předklonila jsem se a dlouhé vlnité černé prameny vlasů mi spadly do klína. Prohlížela jsem si jejich nepravidelné uspořádání a dostala chuť si je urovnat. 

  „ Podle mě jsi živá." přejel rukou po celé délce mého ramene a sjel přes paži až mému předloktí. Chlupy na rukách i na krku se mi postavily do pozoru a já se znovu otřásla. Nepříjemně příjemný pocit.   

Zlodějka stínůKde žijí příběhy. Začni objevovat