Zlodějka stínů

Kapitola 3.

„ Vyhoď ji! Nikolasi ona se tady vloupala. Musí to být psychopat. Bože, dělej něco!" dívka hystericky máchala rukama kolem sebe a snažila se donutit muže k činnosti. On mě ale stále pozoroval. Začínala jsem pomalu věřit tomu, že mě vidí.

Možná byl výjimečný. Unikátní. Nebo byl narušený.

„ Ty ji taky vidíš?" tiše zašeptal a s obdivem se otočil na dívku. Dívka párkrát zamrkala, než se opět podívala mým směrem. Přeskočila opět pohledem na muže a zvedla se z postele. Sledovala jsem to se zatajeným dechem a čekala na rozuzlení.

Dívka rychle popadla tašku a kabát z židle. Obezřetně mě pozorovala, mezitím co rychle ťapkala po podlaze pryč z místnosti. Pohledem jsem zabloudila zpět k muži, který si mě prohlížel. Delší vlasy mu padaly do očí a díky slunečním paprskům vypadaly jako bílé. Já jsem byla pravý opak. Mé vlasy byly černé jako havraní křídla. Na slunečním svitu se od nich odrážely modré odlesky, které lidské oko nemohlo spatřit.

Bubák je všeobecně krásné stvoření. Všichni mají kudrnaté černé vlasy. Pleť světlou, až místy prosvítá. Oči modré, ale ne křišťálové. Čím je bubák starší, tím má oči tmavší. Naše štíhlé postavy putují stíny několik tisíciletí. Jsme strašidelní, ale krásní.

Děsivě krásní.

„ Jsi krásná." Mužný hlas mě vyrušil z myšlenek a já na něj polekaně pohlédla. Na jeho tváři zářil krásný úsměv.

Tak takhle se usmívají vrazi?

„ Jak je možné, že mě vidíš? Máš víc stínů?" jeho levé obočí vyskočilo nahoru a já si uvědomila, že netuší, že jeho stín žije svůj vlastní život. Žádná lidská bytost netuší, že je jeho stín oddělen od jeho osoby.

„ Jsi duch?" obdivně odvětil a já si odfrkla. Tohle přirovnání se mi nelíbilo. Duch je horká hmota, která je velmi nepříjemná na dotek. Mám z nich husí kůži. Navíc jejich tvář se skládá jen z úst bez zubů. Komu by něco takového mohlo přijít krásné?

„ Ani náhodou. Jak je možné, že mě vidíš?" nedočkavě jsem zašeptala a přistoupila blíže k jeho postavě, která stále seděla shrbená na posteli.

„ Takže nejsi člověk?" se smíchem dodal a já zavrtěla hlavou. Jeho rty vytvořily tenkou čáru a já zase přistoupila o krok blíž. Jeho oči se zájmem bloudily po mém těle a já se usmála. Jako žena bych byla přitažlivá se svým úzkým pasem a dlouhýma nohama.

„ Co jsi tedy zač?" optal se již znuděně. Předstoupila jsem až těsně k jeho postavě a pořádně jsem se nadechla. Nakrčila jsem nos. Jeho vůně byla příliš pronikavá pro můj citlivý čich.

„ Bubák." S úsměvem jsem zašeptala a spolu se stínem jsem zmizela v koutě jeho pokoje.

Nechala jsem ho tam překvapeného a vystrašeného. S úsměvem jsem putovala temnotou, kterou tvořily vysoké budovy a stinné kouty temných uliček. Zastavila jsem se až v jedné slepé uličce, která byla schovaná až na konci města. Rychlý klapot podpatků se odrážel s ozvěnou od zdí a já se se zájmem rozhlížela.

Po chvilce jsem zahlédla mladou dívku, která se zrychleným dechem utíkala na vysokých podpatcích slepou uličkou až ke stěně. Tlukot jejího srdce byl nepravidelný a zrychlený. Dlouhé kaštanové vlasy se jí divoce kroutily kolem kulatého obličeje a její velké hnědé oči byly vyděšené.

Přemýšlela jsem, proč ta dívka takto vyvádí, ale po chvilce přidusalo velkými těžkými kroky vysvětlení. Velký zdatný muž dívku doběhl a mlsně si ji prohlížel. Mé srdce vzplálo vzrušením a očekáváním.