Zlodějka stínů

Kapitola 6.

„Jelikož mi nechceš říct, kde bydlíš, ani co se ti stalo, tak ti půjčím jako správný gentleman nějaké oblečení." Zašklebil se na mě a já si nebyla jistá, zda bych měla být vděčná. Když jsem zjistila, že už mi vlastně nezbývá mnoho času a měla bych začít hledat řešení, tak jsem s ním přestala komunikovat. Měla jsem moc práce s přemýšlením a bloumáním v paměti. Byla jsem si jistá, že jsem už něčemu podobnému přihlížela. Věděla jsem, že jsem už viděla umírat bubáka, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy to přesně bylo.
„Víš, mám ten pocit, že jsi najednou víc skutečná." Zašeptal po chvilce přehrabování ve skříni. „„„Pořád jsi svým způsobem oslňující, ale předtím jsem měl pocit, že jsi jen výplod mé fantasie. Věděl jsem, že se tě nemůžu dotknout. A teď?" Otočil se a podal mi dlouhé triko. Nejistě jsem uchopila jeden rukáv a jeho prsty je lehce otřely o ty mé. Na jeho tváři se objevil vítězný úsměv.
„Víš, možná by ses neměl dívat. Pokud vím, tak to muži nedělají." Zašeptala jsem a triko si přitiskla ke krku.
„Co muži nedělají?" Zeptal se pobaveně a posadil se na dřevěnou židli, která stála vedle černé zastaralé skříně.
„Nedívají se na ženy, když se převlékají." Odpověděla jsem odhodlaně a propalovala ho pohledem, který jasně naznačoval, že si stojím za svým. Nespokojeně zamlaskal. Židle nespokojeně zavrzala, když se z ní pomalu zvedl. Prošel těsně vedle mě a rukou mě lehce pohladil po boku.
Zamračila jsem se, když se mi horko nahrnulo do tváří.
„Ať ti to moc dlouho netrvá!" Křikl z vesela a zavřel za sebou dveře. S povzdechem jsem ze sebe setřásla dlouho bílou látku a přes hlavu si přetáhla dlouhé pohodlné triko. Sahalo mi až ke kolenům, takže to skoro vypadalo jako moje staré šaty.

S lehkostí jsem skočila postele a zavrtala se pod peřinu. Neměla jsem náladu někam chodit nebo s někým mluvit. Bylo mi jedno, jestli to bude Nikovi vadit. Se zavřenýma očima jsem vdechovala jeho vůni z rozházených látek.
„Takový pohled se mi zamlouvá."  chraplavý hlas mě vyrušil z omámení a já nevrle pohlédla na osobu ve dveřích. Jeho rty byly roztáhlé v nezbedném úsměvu. Rychle přiskočil k posteli a posadil se na její okraj. Nebezpečně jsem zavrčela a peřinu si přitáhla více k tělu. Nechtěla jsem, aby mě připravil o tohle pohodlí.
„Jaký pohled?" Zeptala jsem se nakonec, když na mě moc dlouho koukal. Nebezpečně se mu zalesklo v očích a já věděla, že právě to chtěl. Chtěl, abych se ho zeptala.
„Že se vůbec ještě ptáš. Nádherná nadpozemská bytost leží v mém tričku v mé posteli. Jak vůbec vy bubáci vyjadřujete lásku?" zašeptal a rukou mi přejel po koleni. Skrčila jsem ho a snažila se setřást jeho nepříjemně se přibližující ruku.

„Nemilujeme. Bubák není jako člověk. Žije celý svůj život sám. Přežívá na utrpení, živí se bolestí a smrtí." Odpověděla jsem s úsměvem a zvedla se na loktech. Vyzývala jsem ho k činu a byla jsem si toho až příliš vědoma. 

Nebyla jsem si ani jistá, zda to chci zkusit, ale byla jsem zvědavá, jak zareaguje.
„To je ale moc smutné. Přicházíte o tu nejlepší část spojení dvou lidí. Samota není nic pro ženy jako jsi ty." Ledově jsem se zasmála a rychle se zvedla z postele. Nebyla jsem si jistá, čím se mě jeho slova dotkla, ale najednou jsem pocítila, jak uvnitř mě všechno hoří. Netušila jsem, jak to uhasit.
„To si bohužel myslíš jen ty. Ubohý vrah! Nedokáže být sám a ani netuší, koho právě má ve své ložnici. Koho obdivoval! Jsi tak naivní. Lidé jsou naivní, když si myslí, že potřebují někoho k životu. Samota je nejlepší řešení k přežití." Měla jsem pocit, že mi dým stoupá z uší. Netušila jsem, že mi bude jako odezva jen smutný úsměv. Jeho postava se kolem mě protáhla a odešla. Netušila jsem, že dokážu někoho zranit jinak než svou silou. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, co se mu na mém názoru nelíbilo. 

Dlouho se nevracel, a proto jsem se vydala ven. Potřebovala jsem knihy, které by mi pomohly s bojem proti smrtelnosti. Když jsem ale vyšla do zatuchlé uličky plné odpadků, tak jsem nepochybně zalitovala, že jsem kdy vůbec z jeho bytu vyšla ven.