Angel of Hope ( CZ Sherlock )

Druhá: Nepřátelé od počátku světa

Fantazie je náš duch, nebo náš démon.

- Immanuel Kant

_____

Sherlock ani nezvedl hlavu a pousmál se.

"Ahoj Molly."

Oslovil dívku, která trochu nervozně přešlapovala na prahu a rozpačitě se usmívala. Potom vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

"Kde máš Johna?"

"Pryč. Myslím. Copak po mě chceš?"

"Já?" 

Zvedla obočí Molly a zamrkala. Holmes přitakal a konečně se na ni podíval.

"Ano, ty. Nechodíš na návštěvy moc často. Musíš mít důvod."

"Jen jsem se chtěla zeptat co je nového."

V tu chvíli si všimla mince v jeho dlani.

"Co to máš?"

Optala se a přistoupila trochu blíž.

"Minci. Starožitnou."

Hooperová ji vzala do rukou a prohlédla si ji. Na chvíli se zarazila, pak se jí na tváři objevil zděšený výraz a zalapala po dechu.

"Kdes to našel?"

"Tady to leželo... Molly, ty něco víš?"

Dívka nahlas polkla.

"Vypadá to jako povolání do boje. Výzva. Sherlocku..."

"Ano?"

"Co kdybys přišel na to, že ne vždy musíš umět vysvětlit věci logikou?"

Detektiv pozvedl obočí.

"Kam tím míříš?"

"Kdybych ti dokázala nadpřirozeno, přijal bys ho?"

"Věřím jen svým smyslům."

Ona ale pokračovala dál.

"A kdyby jsi na své smysly poznal něco..."

Sherlock ji ale nenechal ani domluvit.

"Pak bych nevěřil svým smyslům."

________

Bylo to marné. Ať se Molly snažila jak se snažila, nedokázala Sherlocka připravit na to co mělo přijít. A teď, když stála, nikým neviděna v rohu místnosti, propadala pomalu zoufalosti. Sherlock chodil sem a tam, v ruce svíral tu minci a přemýšlel. Ne, vážně ji neviděl. Byla to jedna z jejích schopností. Ale i kdyby byla nakrásno viditelná, on by ji nepostřehl.

Byl takový.

A ona jen pozorovala. Ruce měla složené na hrudi, vlasy jí splývaly přes ramena a na tváři měla úsměv. Oblečené měla dlouhé, lehké bílé šaty, s ramínky a zvýšeným pasem. 

Jeden by řekl, že vypadá, jako svatá.

Jeden by řekl, že vypadá jako anděl.

Anděl s tváří té nejlaskavější dívky, kterou kdy nosil tento svět. Ale bylo vidět, že má starosti. Ta věčnost, kterou trávila na patologii, mezi těmi, jejichž duše již odcestovaly na onen svět, ji doopravdy poznamenala. Vždycky milovala lidi, ale to co vídala denodenně ve své práci, to nebyli lidi. Byly to jen schránky, jen kusy masa. Možná proto tenkrát nepoznala, že muž, kterého si pustila k tělu byl splozenec pekla.

Moriarty. Jim Moriarty.

Z jejího rozjímání ji vytrhl záblesk v koutku oka. Otočila se a uviděla ji tam stát.

Ji, jeho, u démonů se to špatně rozlišuje. Znala ji. Znaly se už hodně dlouho, ale Molly nikdy nevěřila, že by její stará sokyně byla tak nehorázně troufalá, že by Sherlocka, tedy chráněnce naší patoložky kontaktovala osobně.

Zatracená Irene Adlerová. 

Ono, popravdě, žena, která se prezentuje tak, jak to dělala právě Domina, nemůže být nic jiného než převtělený démon.

A tak se Molly prudce posunula dopředu a probodla ženu nevraživým pohledem. Ta se jen ušklíbla, ukázala na Sherlocka a vyplázla jazyk.

Následně se vypařila, stejně rychle jak se objevila a nechala tam Hooperovou vyděšenou. Protože jestli se o Sherlocka začala zajímat ona, znamenalo to, že i Moriarty věděl, že se něco děje.