Barevné panenky

6. - Bery

Naposledy se prohlédnu v zrcadle. Vidím v něm dívku s hnědými vlasy v meruňkových šatech a černém svetru. Dvakrát zamrkám, ale roztěkaný a vystrašený pohled té dívce zůstane. Měla jsem něco přes hodinu na to, abych tenhle výraz tváře smyla.

„Ahoj, mami!" zavolám do domu, ale odpovědí je mi jen ticho. Matka ještě spí a nejspíš bude mít po probuzení šílenou kocovinu. I její milenec měl řádně upito a jen tak tak ji sem dovezl bez nabourání. Opustím dům a během toho přemýšlím o mamce.

Olívie Černá byla kdysi noblesní dámou a manželkou bohatého podnikatele. Právnicky to sice pořád jsou manželé a matka má přístup k jeho penězům, ale mezi nimi už dlouho nic není. Moc dobře vím o tom, že otec pohrdá nejen jí, ale i mnou a vůbec celou Jihlavou. Obecně pohrdá v podstatě vším, co nemá velká prsa, není ochotno mu dělat služtičku nebo nedosáhlo v životě obrovského úspěchu. Někdy si říkám, že můj stvořitel musí mít nudný život.

Pěšky dojdu na autobusové nádraží a čekám na příjezd žlutého autobusu. Samozřejmě auto mám, ale vždy, když musím za otcem, tak jedu autobusem, protože samým strachem a nervozitou bych jistě způsobila bouračku.

Když mi otec psal zprávu, tak mě nezval do žádné kanceláře v okolí. Proč by ji tady vůbec měl, když to tady nesnášel? Vždycky říkal, že má z malých měst klaustrofobii. Nikdy ho nezajímalo, že já se v těch velkých bojím.

Paní v růžové košili mi s širokým úsměvem, za který bychom se ani my, panenky, nestyděly, zkontroluje jízdenku a já zamířím na své sedadlo. Na malých bílých štítcích se snažím najít číslo 32, a když ho konečně uvidím, tak málem hlasitě zaúpím.

Na místě vedle mě už posedává kudrnatá možná tak čtrnáctiletá dívka. Za ní sedí dva podobně staří kluci a povídají si s tmavovlasými dívkami přes uličku. Kudrnatá holka na sedadle 31 se čas od času zapojí do konverzace i slovy, ale většinou se jen hihňá. Jsem vystresovaná a pětice deváťáků je to poslední, co potřebuju. Posadím se na své místo a zjistím, že přes uličku očividně sedí dvě ženy, které ty děti doprovázejí, protože se je snaží unaveně okřikovat. Na chvíli pocítím škodolibost, ale s první záchvatem smíchu mé sousedky mě to přejde.

Když kolem nás projde žena v růžové košili s nabídkou sluchátek, tak po té záchraně okamžitě chňapnu a žena na mě vrhne soucitný pohled. Zbytek jízdy strávím se sluchátky v uších a hudbou se snažím přehlušit otravné brebentění puberťáků. Chtěla jsem se cestou dát do kupy, ale když si při vjezdu do Prahy kontroluju v zrcátku make-up, tak mám pořád v očích ten zmatený pohled kotěte.

Když vystupujeme na Florenci, tak je mi na zvracení. Ne z dlouhé jízdy autobusem, ale z pomyšlení na otce. Kdysi to byl můj hrdina, ale v průběhu mého života se něco pokazilo a on se stal člověkem, který se po vás rád vozí a zkritizuje vás za každou maličkost. A tady, na Florenci, to vždy začíná.

Kousnu se do rtu a přinutím se uklidnit. Vždyť se jedná jen o návštěvu mého táty. Skoro se zasměju při chabém pokusu uklidnit sama sebe. Radši zamířím do blízkého obchodního centra, abych si došla na záchod. Když si pak u zrcadla chci přepudrovat obličej, tak mi zrak padne na tmavou rtěnku. Je to temně červeno-hnědá a já ji v tašce stále nosím s tím, že jednou, až seberu odvahu ukázat otci, že už nejsem jeho boxovací pytel, si ji vezmu na sebe.

Dneska ji konečně vezmu do ruky a odstraním víčko. Pootočím prst a barevná část vyjede nahoru. Chvíli hypnotizuju tu překrásnou barvu a pak ji přiblížím ke rtům. Mám na nich jen balzám, takže by to neměl být problém. Teď to totiž udělám. Dneska nebudu s otcem ve všem souhlasit. Dneska budu konečně taková, jaká jsem s oranžovou parukou. A rtěnka je jen milimetr od rtů.