Barevné panenky

11. - Violka

Pamatuju si světla auta, která zářila jako dva reflektory. Pamatuju si hrůza v Nikolových očích a vyděšený pohled Bery. Díky různým útržkovitým rozhovorům vím, že jsem v nemocnici. Otázka ale je, jestli se ty rozhovory vážně odehrály, nebo to byly jen sny.

Rozhlédnu se. Ležím v čistě bílé místnosti a okamžitě vím, že tip s nemocnicí byl správný. To auto mě muselo srazit. Trošku pootočím hlavu doprava a do leva, ale nikde žádné přístroje. Nemohlo se tedy stát nic zvláštního. Přemýšlím, jestli byl nějaký nutný, když mě sem přivezli. Jak dlouho tady vlastně jsem?

Při otočení se doleva spatřím malý stolek a na něm položených několik papírů. Natáhnu se pro ně a položím si je na břicho. Pak je beru jeden po druhým do rukou, ve kterých pořád nemám cit, abych zjistila co to je.

Dopisy.

Každý z hustě linkovaných papírů má v rohu drobným písmem zapsáno datum. Rychle počítám a dostávám se k číslu deset. Deset dní jsem tady. A přijde mi to jako jeden den. Všechny dny a mlhavé rozhovory nebo sny se mi slévají do jednoho jediného dne.

Znám ten nahuštěný rukopis, napůl psací, napůl tiskací. Poslední datum je vzdáleno deset dní ode dne s autem. A nemyslím si, že by modrovlasá autorka psala cokoliv dopředu. Zběžně projduposlední dopis očima a všimnu si oslovení. Moje milá Violka. Dojme mě to. Jsem mimo a Trnka mi stejně píše milé dopisy, kdybych se náhodou probudila. K svému podpisu vždycky přikreslila malé červené srdíčko, které září v tmavě modrém textu.

Najdu mezi dopisy ten, který Trnka napsala první den, a začnu číst.

Všichni mě ujišťují, že budeš v pohodě. Že nejsi první ani poslední, kterou srazilo auto, a většina se z toho dostala. Včera jsem se tady málem rozbrečela a ty víš, že já nepláču. A i když by bylo asi lepší, kdybych tomu dala volný průběh, tak jsem u sebe neměla dost kapesníků na moje slzy za poslední tři roky ;)

Usměju se. To je celá ona, chvíli je smutná a pak najednou veselá. Má pocit, že by všechno měla nějak odlehčit.

Víš, když jsem sem přišla, tak jsem nebyla první. Byla tady Rozárka a držela tě za ruku. Stejně jako já teď, když to píšu. A ji držel za ruku zase její kluk. Jakub. Měla jsem vůči němu předsudky, protože kvůli němu Róza porušila váš slib. Ale je skvělý. Celou dobu dával na tvoji sestřičku pozor, uklidňoval ji tak jako mě Kryštof a byl tady pro ni. Asi bys mu měla dát šanci.

Vždyť Nikimu jsi ji dala taky a vidíš, co z toho vzniklo!

Potřebuju ulevit rukám a tak odložím papír vedle na peřinu. Na tomhle odstavci mě zaráží hodně věcí. Jak ví o mě a Nikolovi? Proč já nevím nic o Kryštofovi? A jak mám dát šanci Jakubovi? Vždyť... vždyť... A dojde mi to. Je to sice kluk, ale to je Nikola taky. Možná bych mu tu šanci dát mohla...

Mimochodem, to Nikola zavolal záchranku. Když mě prosil, abych přišla do nemocnice, tak byl úplně rozklepanej. Takže jestli si teď říkáš, jak o vás vím, tak za to můžou jeho reakce. Okamžitě jsme sem s Kryštofem jela, a kdyby nebyl se mnou, asi bych byla v háji. Kryštof je kapitola sama o sobě. Asi jsem to nikdy neřekla, ale pamatuješ si toho blonďáka z kavárny, co sedává úplně vzadu? Zároveň je to totiž i můj spolusedící ve škole. Zná Trnku i Amálii.

Ten den mi zrovna přinesl úkoly, dovnitř ho pustila mamka a já o něm nevěděla. Dokážeš si představit ten šok? Byla jsem sice opravdu nemocná, ale uvítala jsem to, protože jsem se mu trošku chtěla vyhýbat. A teď byl v mém pokoji! A jako na potvoru jsem na sobě měla tu kouzelnou modrou šálu od tebe a zrovna jsem ji svlékala. A on mě viděl, když jsem ji měla už skoro přetáhnutou přes hlavu. Co tím chci říct je to, že mě poznal. Nebo spíš se podle jeho slov ujistil o tom, že měl pravdu. Prý to věděl hned, co mě spatřil první den ve škole.

Byla jsem rozčarovaná a naštvaná. On ale neřešil nic. Nikomu to neřekl, nechal si to pro sebe a byl tu pro mě. Jak bych to řekla... Asi jsem se zamilovala ;)

Na tváři mám šťastný smích. Jsem za ni hrozně ráda. Měla jsem pravdu, Trnka Kryštofa možná nezajímala, ale byl tu pro Amálku. To je přesně to, co si moje modrovlasá kamarádka zasloužila. Někoho, kdo ji má rád i bez paruky. Odložím papír k ostatním a všechny je projdu a hledám zmínky o Kryštofovi. Občas se o něm okrajově zmíní a vypadá to pořád stejně nadějně. To je dobře.

Pak mi dojde, co mi v tom dopise chybělo. Moje spolužáky spojovalo to, že jsem vlastně vůbec nezajímala, takže ty jsem nehledala. Ale Bery, zrzavá panenka a moje kamarádka.... Tu jsem snad zajímala. Tak proč se o ní Trnka nezmínila ani v jednom z těch deseti dopisů?

Odložím dopisy na stůl a opatrně si lehnu na bok. Chci je všechny vidět. I Kubu. Trnka o něm v dopise psala samé hezké věci. Třeba to nebude žádný ztracený případ.

Ale ještě o trochu víc chci spát. Proto zavřu oči.

Dneska kratší kapitolka, ale slibuju, že Bery to už bude mít normálně dlouhé :) Takže... Líbila se vám 11. kapitola? Pište všechny výtky i drobnosti, které se vám líbily, budu ráda za cokoli. A blížíme se k 1K přečtení! Jste úžasní :3

Vaše SakuraLao