Barevné panenky

5. - Violka

Tmavovláska vedle mě má vytřeštěné oči a nechápe, co jsem teď řekla. Když se na ni podívám zběžným pohledem, tak je mi cizí, ale ty starostlivé modré oči moc dobře znám. Zamrká řídkými řasami a vidím na ní, jak se mě snaží pochopit. Rozhodnu se jí to říct pěkně všechno od začátku. „Řeknu ti, co se stalo, ale ty mi slib, že na to nebudeš reagovat. Nechci, abys mě litovala ani se mi smála. Prosím," vyjednávám a ona s lehce ukřivděným pohledem přikývne.

Nikdy to neudělala. Vždycky byla oporou a nesnášela, když se lidé smáli ostatním. Ale tohle pro mě bylo důležitější než cokoli jiného. Zhluboka se nadechnu a do nejmenších detailů vylíčím Trnce včerejšek.

„Byl to obyčejný večer, Rozárka se sprchovala a já jsem projížděla na jejím mobilu WeHeartIt. Víš, jak to děláme, viď? Moje tatranka je nanic, tak mi ségra půjčuje svůj. Najednou jí někdo zavolal. Rozhodla jsem se počkat, dokud mobil nepřestane zvonit a říct jí to, až vyjde ze sprchy. Jenže volající se rozhodl Róze poslat i esemesku, kterou jsem omylem otevřela," vyklopím to tiše, ale obě víme, že tady to nekončí. Teď přichází ta složitější část.

Chci palcem označit další krásný obrázek s jarní tématikou, když na mě vyskočí upozornění o příchozí zprávě a já místo obrázku kliknu na tlačítko „zobrazit". Otevře se mi esemeska a já nestihnu včas odvrátit zrak.

Ahoj kotě, tak co večer? Přijdeš? Kuba

Krátká, nevinně vypadající zpráva. Jenže je od kluka. A my jsme si něco slíbili. S Rózou jsme si slíbily, že se vykašleme na kluky, protože jen ubližují. Slíbila mi to.

„Viki, jsem hotová!" zakřičí na mě sestra a s vlasy v turbanu vstoupí do obýváku. Já pořád pozoruju displej telefonu, jako bych doufala, že mě šálil zrak.

„Kdo je Kuba?" zeptám se jí nicneříkajícím hlasem a váhám, zda se na ní podívat. Nakonec zvednu oči a spatřím její odevzdaný výraz ve tváři. Nemusí nic říkat.

„Slíbilas mi to! Říkalas, že zůstaneme spolu, bez kluků, kteří umí jen ničit. Dalas mi ten slib. Ten slib!" ječím a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. „Víš, co mi udělal Martin? Chceš dopadnout stejně? Všichni jsou stejní! Slíbilas mi, že zůstaneš se mnou!" mlátím dlaní do pohovky a ztrácím kontrolu sama nad sebou. Róza ale taky.

„Všichni nejsou stejní a já navíc nejsem tak přecitlivělá jako ty!" zamračí se a řekne mi, abych se uklidnila. Že se nezbořil svět. Vytrhne mi mobil z rukou a odejde z pokoje, zatím co já brečím. V rychlosti popadnu klíče, pití a mikinu a vyrazím ven. Běžím tak dlouho a rychle, až mě začne bolet břicho, ale běžím dál. V tu chvíli chci jen běžet. Chci všemu utéct a nikdy nedovolit, aby mě cokoli doběhlo.

„A když jsem se pozdě v noci vrátila, tak tam nebyla..." zašeptám a vrhnu se na Trnčino rameno. Ta mě hladí po zádech a nic neříká. Slíbila mi to. Za to ji mám ráda ještě víc.

„Díky, Trni," fňuknu do jejího trička. Jen přikývne, ale nemluví. Nechává mě se vybrečet a promluví až ve chvíli, kdy jsou mé oči suché.

„Za hodinu otvíráme, co?" řekne tiše a mě dochází, co řekla. Ani jedna nejsme připravené, ale já to považuju za nedůležitou věc. Trnka ale ne. Sděluje mi, že se potkáme na zastávce a s omluvou mizí mezi paneláky. Já si otřu stejně suché oči a mířím domů

V zrcadle teprve vidím, jak hrozně vypadám. Většina holek by v tomhle stavu zůstala domů a schovávala se i před mamkou, ale já jsem přeci Barevná panenka. Ty se nevzdávají. S tímhle heslem v hlavě vykonám svojí odpolední rutinu a o nějakou dobu později stopuju na zastávce.