Barevné panenky

1. - Trnka

„Slečno, mohl bych vás zastavit?" zaklepe mi na rameno kluk v mém věku. Má špinavě blond vlasy a já s potěšením zjišťuju, že ho neznám. To je vždycky dobré znamení. Nejradši mluvím s neznámými lidmi.

„Samozřejmě," usměju se. Kdyby moje vlasy nebyly momentálně modré, tak bych utekla. Ale byly, takže jsem se nebála a zapovídala jsem se s ním.

„Prosím vás, mohla byste mi doporučit nějakou dobrou kavárnu?" uculí se na mě a já přikývnu. Falešné modré lokny mě při tom pohybu zašimrají na ramenou.

„Samozřejmě! Já osobně mám nejradši Darker than black. Ale asi to je ovlivněný tím, že tam pracuju," zamrkám vějířem řas podpořených drahou řasenkou, která i z mých chudinek vykouzlí řasy mrkacích panenek.

Blonďák se na mě se smíchem podívá a potom si mě zkoumavě prohlédne. Zasekne se u mých vlasů, šedivé rtěnky a rozevlátých šatů v kombinaci s džínovou vestou. Vidím na něm, že váhá, zda se mě na to zeptat. Nakonec pokrčí rameny a zeptá se.

„Jsem docela překvapený. V Praze bylo taky pár poboček Darker than black a všechno to byly takové, no, klasičtější kavárny. Uhlazenější. Tam mi úplně nezapadáte, slečno," zasměje se nervózně.

„Ale tady to vede dcera majitele, takže je to daleko volnější místo," vysvětlím mu to a vezmu ho za rukáv. Vzápětí mu nabídnu, že může jít se mnou. Přikývne a jde se mnou.

Cestou mi vysvětluje, že se sem s rodiči přestěhoval z Prahy a trochu se Jihlavy bojí. Jinak se mu tady ale líbí. Je moc milý a mě cesta s ním moc baví. Chovám se jinak než s tmavými vlasy, mluvím impulzivně a jsem uvolněná.

To je přesně ten důvod, proč jsem si před rokem začala nasazovat věrohodně vypadající modrou paruku a začala se chovat tak, jak jsem vždycky chtěla.

Dojdeme ke kavárně a blonďák mi teatrálně přidrží dveře. Vejdeme dovnitř a kluk zalapá po dechu. Chvíli přemýšlím, co ho tak uchvátilo a pak si všimnu, kam míří jeho pohled. S fanatickým leskem v očích pozoruje zadní stěnu kavárny, která je celá komplet zakrytá policemi s klasickou literaturou.

„Můžu počítat s vaší obsluhou, slečno?" zeptá se ještě a vykročí do kavárny. Lidé, kteří sedí na sedacích pytlích, si nás nevšímají a on ukořistí malý stolek se dvěma sedacími vaky v rohu místnosti hned u knížek. Než zamířím do šatny, tak ho ještě vidím, jak prsty přejíždí po hřbetech starých knih.

V šatně si uvědomím, že jsem mu neodpověděla. 

Když znovu vstoupím do kavárny, tak už mám na sobě jen rozevláté šedé šaty, které Bary vybrala jako stejnokroj nás tří. Via už obíhá stoly a já se k ní připojuji. Rovnou zamířím k zadnímu stolku, kde sedí ten blonďák. 

Schovává se za výtisk knížky od Oskara Wildea, za Obraz Doriana Graye. Ačkoli je naše kavárna plná klasické literatury, tak já se jí trochu štítím.

"Máte nějaké přání?" mile se na něj usměju a on vzhlédne překvapeně od knihy.

"Vídeňskou kávu, prosím. A vaše jméno?" zavtipkuje a já se ušklíbnu.

"Jsem Trnka, ostatně to je i na jmenovce," opřu se jednou dlaní o stolek. "A moje pravé jméno ze mě jen tak snadno nevymámíte, pane."

Cestou k pultu na mě mávnou dvě dámy a sdělí mi svou objednávku. Zpět nesu dva ledové čaje a limetkový cheescake. Na podnosu mi ještě zůstane šálek kávy, tak zamířím ke klukovi. Položím šálek na stůl a on se usměje.