Barevné panenky

8. - Violka

Trnka chodila do kavárny pětkrát týdně. Každý den kromě neděle, kdy měla kavárna zavřeno, a úterý, kdy chodila kreslit do ZUŠ. Dneska je úterý, takže jsem tady pobíhala já, Bery a Nikola strašil v kuchyni. Což znamená, že si ten rozkošný blonďák vybral nejméně vhodný den.

Byl to přesně ten blonďatý kluk s hnědýma očima, který sem jednou přišel s Trnkou. Věděla jsem o něm jen pár věcí. Když jsem obsluhovala tehdy u vedlejšího stolu, tak jsem ho zaslechla se představit. Jmenoval se Kryštof a podle první vybrané knihy tady to byl milovník Oscara Wildea.

Taky ho mám ráda. Hezky se četl, psal vcelku poutavě a ráda jsem ho doporučovala lidem, kteří se vyhýbali klasice. Radši jsem už doporučovala jen krátkou povídku Piková dáma, což byla i jedna z mála klasik, které jsem vnutila Trnce. Třeba by jí ten kluk mohl přesvědčit, aby si přečetla alespoň Cantervillské strašidlo.

Úterky tu nejsou moc rušné, takže mi nic nebrání ho pozorovat. Vejde do kavárny, nenápadně se rozhlédne, a když uvidí jen mě a Bery, tak zklamaně přivře oči. O tom pak musím Trnce říct!

„Dobrý den, co byste si přál?" zeptám se formálně a zářivě se usměju. Kryštof si ještě jednou prohlédne kavárnu, a když nespatří žádnou modrovlásku, tak znovu přesune svou pozornost na mě.

„Ledový čaj a sušenky," usměje se a důvěrně se ke mně nakloní. Během toho se málem dotkne mého předloktí, ale já uhnu, aby mě minul. Všimne si toho, ale jen lehce nadzvedne obočí a věnuje se dál svému sdělení.

„Slečno, vaše kolegyně Trnka tu není?" povytáhne obě obočí a křivě se usměje. Ne, není to ten slizký druh úsměvu, ale ani to není úsměv nevinného kluka. Jakoby v tom milém blonďákovi bylo něco zkaženého. A to mě děsilo.

„Každé úterý tu není," řeknu jen a zacouvám dál od něj. Pak už mizím do kuchyně. U baru houknu na Bery, ať mi udělá ledový čaj a spěchám za Nikolou. Původně mu chci říct, ať mi připraví misku sušenek, ale když vidím, že ruce má po lokty v dřezu a myje, tak si to rozmyslím. Na lince spatřím černý plech s několika řadami úhledných kulatých sušenek, takže jen z poličky sundám šedou misku a rázuju si to k nim.

Natáhnu prsty k nim a druhou si chci přidržet plech. V tu chvíli se ozvou prudké kroky za mnou a moje předloktí ve svých dlaních svírá Nikola. Jeho ruce příšerně studí a jsou mokré. Voda, která z nich ukapává, mi stéká po rukou a první kapka dopadne na plech. Ozve se zasyčení a mě dojde, proč to udělal.

„Je to horký. Narovnám je tam sám," odstrčí mě s úšklebkem černovlasý kluk a opatrně z plechu vyndává křupavé sušenky s čokoládou. Nechám ho a mezitím se posadím na židli v rohu. Prsty levé ruky si přejedu po pravém předloktí. Skousnu si ret, abych se nezačala třást. Klučičí dotek mě pořád děsí.

„Tady to máš," usměje se a misku postaví na stůl. Jeho úsměv je daleko hezčí než Kryštofův. Pak po mě hodí utěrku a já se chvíli mračím, protože mám pocit, že to udělal jen kvůli provokaci. Pak mi ale dojde, že mám mokré ruce. Rychle si je utřu do kostkaté utěrky a položím ji na stůl místo šedé misky.

Na barovém pultu je na tácu položený ledový čaj a já k němu postavím i misku. Na chvíli zatnu prsty a pak vezmu tác za oba úchyty. Svižným krokem se blížím k blonďákovi. Hrbí se nad čtverečkovaným sešitem, v jedné ruce modrou propisku, v druhé červenou fixu a já nemůžu uvěřit tomu, co dělá. Hraje piškvorky sám proti sobě.

„Proč hrajete sám se sebou?" zeptám se zvědavě, ačkoli bych to jako panenka měla přejít bez jakýchkoli poznámek.

„Prosím, tykej mi. Je šílený, když mi stejně stará holka vyká. Jsem Kryštof," rozesměje se a tentokrát v tom necítím vůbec nic divného. Že by se mi to jen zdálo? Aby se neřeklo, tak se mu taky představím, ačkoli mé jméno je úhledně napsané na jmenovce. A nepotřebuju, aby věděl, že se za kouzelnou přezdívkou a fialovou parukou skrývá ošklivá hnědovláska, jejíž přítomnost pálí stejně jako její příjmení. Ne, Viktorii Kopřivovou ve mně nesmí vidět nikdo.