Challenge accepted || h.s. ✔

"Řekni to ty!"

"Jsem zpátky!" zavolal jsem, když jsem vešel. Jo, mám náhradní klíče. Našel jsem je u televize.

"Ahoj, tati!" zavolala hned Payton, ale zase se dívala na televizi. Podobně jako Ben, ten mě taky jen pozdravil.

"Rose, mohla bys na chvilku?" zeptal jsem se jí, celý den se cítím trapně z toho, že jsem jí řekl ráno, že ji miluju, ale nejvíc mě deptalo, že nevím, jestli to cítí stejně. Jen kývla a šla za mnou do kuchyně.

"Rose.. já, chtěl bych se vrátit k tomu, co jsem řekl ráno, než jsem odešel, prostě to ze mě vypadlo, ani jsem nepřemýšlel co říkám. Ale kdyby to tak nebylo, tak bych to neřekl! Vím, že je brzo, ale chtěl jsem se zeptat, jestli to tak taky cítíš.." vychrlil jsem ze sebe, jen jsem na ni koukal. Když se usmála, doufal jsem v dobré znamení.

"Nevím, jestli je brzo.. ale taky to tak cítím." usmála se na mě a popošla ke mně blíž, obmotala své ručičky kolem mého trupu.

"Řekni to." usmál jsem se na ni.

"Řekni to ty!" zasmála se, hej! Tak tohle zabolelo.

"Já to řekl ráno, teď jsi na řadě ty!" ohradil jsem se, tohle neni fér! Ale to život a láska taky ne..
Jasně, jak jinak. Ted mlčela. Nadechoval jsem, že to teda řeknu jako první, ale předběhla mě.

"Miluju tě." řekla a dívala se mi do očí. Tak upřímná.. opravdu mě miluje. A já ji samozřejmě!

"Miluju tě, Rose." políbil jsem ji. Tak teď jsem ten nejšťastnější na celém světě!