Jen Příběh?

2.

Nic. Jen samá tma. Přála bych si aby to vše byl jen pouhý sen. Napadení naší země a přemístění na tenhle zlý ostrov.

Už je to pár minut co jsem se probudila v malé bambusové kleci s nulovou šancí na útěk. Zkoušela jsem všechno, dokonce i kouzla na odemykání, co mě učil kamarád ale nic nefunguje. A tak tady v kleci sedím schoulená v klubíčku a pláču.

Vzali mi Fredího. To malé roztomilé princátko co mám na starosti a oni mi ho sebrali. Ale nesmím ztrácet naději. Z mnoha případů už vím že naděje umírá poslední. Setřu si z tváře poslední slzu a vší silou co mi zbyla kopnu do dvířek.

Zase nic.

"Zatraceně Pane okamžitě mě odsud pusť!" Rozkřikla jsem se do hluboké džungle. Nečekala jsem ale žádnou odpověď, ovšem opak byl pravdou.

"Proč bych to dělal?" Ozvalo se odněkud. Nikde jsem ale nikoho neviděla. Bylo mi jasné že je to Peter, jeho hlas si pamatuji.

"Protože jsi aspoň trochu hodný?" Nejsem si jistá mými slovy ale nic jiného mě nenapadlo. Mé tělo se otřáslo pod náporem chladného větru co začal z nenadání foukat. Mé třesení se ještě zvětšilo , když jsem uslyšela ten nepříjemný smích oné osoby, které byla věnována má věta.

"A to si zjistila kde prosím tě?" Jeho tón hlasu se mi přímo vysmíval. Pořád jsem ho nikde neviděla.

"Prosím, když mě tedy nepustíš ven tak mi aspoň řekni kde je Fredi a jestli je v pořádku. Když už budu vězeň tak aspoň ať vím jak se o něj staráte. Prosím!" Byla jsem zoufalá. Měla jsem jediný úkol a ten jsem nesplnila. Musím se odsud dostat za každou cenu i kdyby mě to mělo stát život. Protože se ještě neozval jeho hlas znovu se napřáhnu a kopnu do dvířek. A co nevidím. Pohnuly se.

"O co se snažíš?" Ozvalo se vedle mě až jsem úlekem nadskočila. Vzpřímeně stál vedle klece a pozoroval mě.

"Jestli to nevidíš, tak se snažím odsud dostat. Ty mě totiž zjevně nepustíš!" Nenávidím ho. Je to jen arogantní malý kluk co si myslí že vše může.

"Ven se nedostaneš pochop to. Tu klec dělali mí nejlepší chlapci, nemáš sebemenší šanci se dostat v..." Už to nestihl ani do říct a dvířka od klece ležely vykopnuté na zemi. Během toho co on mi tady žvanil o tom že se ven nedostanou, já se naposled napřáhla a kopla.

Teď tady stojím se zoufalstvím a upřeně se dívám Panovi do očí. Hezčí oči jsem snad ještě neviděla. Měla tak výraznou barvu. Vzpamatuje se! Potřásla jsem hlavou a co nejsilněji přirazila Pana na nejbližší strom. Očividně ho to vůbec nepřekvapilo, protože na tváři má pořád ten jeho arogantní úšklebek.

"Teď mě dobře poslouchej, jsem unavená, hladová a nanejvýš zoufalá a když jsem zoufalá jsem nebezpečná a tak se ptám naposled, kde je sakra mé dítě?!" Slova lítala z mých úst jako bych je vůbec neovládala.

Danou chvíli bylo ticho a my si bez přerušení dívali zhluboka do očí. Jeho oči měli tmavě zelenou až mechovou barvu. Jeho oči mi připoměly můj svět. Skoro každý týden jsme vyráželi do lesa na lov a když už byla velká tma, tak jsme se utábořili a následně ulehli na měkoučký zelený mech, který nám nahrazoval postele.

Jediné co narušovalo ten nádherný pohled do jeho očí byl ten hnusný úšklebek co sformulovaly jeho ústa.

"Jak si tedy přeješ." Vůbec jsem té větě nerozuměla a neměla jsem ani šanci se zeptat jak to myslí protože se mě najednou chytl a celý svět se zatočil. Byli jsme někde jinde.

On nás přenesl.

%%%%%%%%%%%%%%%%

Ahoj lidi tady dávám druhou část a doufám že se líbí. Tak zase někdy.

Jajdoš.