Jen Příběh?

6. Sen

Protože jsem si uvědomila, že jsem vlastně ještě do příběhu nenapsala jméno hlavní hrdinky (tedy doufám, možná jsem jen slepá) tak vám ho napíšu v téhle kapitole. 

__________________________

Pořád ještě stojím na místě a snažím se pochopit událost odehrávající se před okamžikem. Ještě pořád cítím jeho vůni a jeho teplo. Jeho pevný stisk na mých bocích.

Bože nad čím to přemýšlím.

Rychle zatřepu hlavou a snažím se myslet na něco jiného. Ale ať se snažím sebevíc nemůžu přestat myslet na jeho spalující doteky.

Jak já ho nenávidím. Hnusí se mi. Vše co udělá nebo řekne je odporné. Hraje si na krále a přitom je ubohý jak Morgana. Ale je pěkný, to se musí uznat.

Už vážně šílím.

Pohledem ještě rychle zkontroluju Fredího. Narozdíl ode mně, on jen bezstarostně spinká.

Ulehnu do postele se snahou usnout. Po chvíli se mi to skutečně povede.

Sen :

Byla jsem v nějáké chodbě. Nikde nikdo. Jen já a prázdná chodba. Poznávala jsem ji. Byla to jedna z chodeb na Camelotu. Nevím, co tu dělám nebo jak jsem se zde objevila.  Musím se dozvědět jak odsud pryč. Na konci té dlouhé a tmavé chodby jsem zahlédla dveře. Co nejrychlejším tempem jsem se rozutekla k nim. Ale čím blíže jsem ke dveřím byla, tím více se vzdalovaly. Jediné, k čemu jsem se mohla přiblížit, bylo malé okénko ve stěně. Něco uvnitř mé hlavy mi tichounce napovídalo, že se musím z něho podívat.  

Poslední krok. Jeden poslední krok mě dělil od onoho okna. Poslední krok stačil k tomu abych zjistila, co tam je. Co mě tak láká. Stalo se tak. Udělala jsem onen poslední krok, který mi umožnil vidět něco neuvěřitelného. To se přeci nemohlo stát během těch pár dní, co jsem pryč. Jsem pryč sotva tři dny! Tohle nemůže být pravda.

Asi vás zajímá, co jsem viděla, že?

Krev.

Všude byla krev. Jen samá krev. Moře krvi. Mrtvé těla vojáků ležících na bojišti a všude kolem nich byla krev! Jejich krev.

Ticho. To jediné šlo slyšet.

Už jsem nestála na chodbě hradu, ale na bojišti. Kráčela jsem po cestě plné krve. Kolem těl našich vojáků. Všichni nesli na svých brněních erb našeho království. Mého domova.  Byli to mí přátelé a má rodina.

Mohla jsem kráčet hodiny nebo dokonce i dny, ale mrtvých neubývalo. Mé  kroky se zastavily až  u vysoké skály. Můj dech přestal být pravidelný. Zrak jsem měla rozmazaný a mé tváře zdobily drobné, slané kapky. Nedokázala jsem se udržet na nohou. Padla jsem na kolena. Vedle mě leželo tělo krále. Našeho milovaného krále.

Nemůžu uvěřit, že je Artuš mrtev.

Ruce jsem přemístila na jeho tváře. Slané kapky dopadaly na jeho tváře. Slabě jsem s ním zatřásla s touhou aby se probudil. Zprudka otevřel oči. Sevřel mé ruce a na sucho polkl. Vyděšením jsem sebou nemohla ani hnout.

"Musíš věřit Kasiopeo ."

Prudce jsem se posadila. Co to bylo? Z čela mi stékaly kapičky potu. Celé tělo se mi třáslo.

Byl to jen sen, byl to jen sen. Říkala jsem si v hlavě. Jenže mé pokusy o to se uklidnit, jaksi nevycházely.

Co když, to co jsem viděla, se skutečně stalo? Co když jsou všichni mrtví? Nemůžou být mrtví! Co bych bez nich pak dělala?

"Klid Kas, všechno bude v pořádku. Artuš by se nenechal zabít. Musíš věřit. Tak ti to Artuš říkal. Vždy a všude musíš věřit. Naděje umírá poslední." Já už jsem vážně blázen. Právě si tady povídám sama se sebou? Je ze mě blázen, ale už definitivně.

Dětský pláč. To bylo, to co mě dokázalo vrátit zpět do reality. Odhodila jsem přikrývku, postavila se a došla k dětské postýlce. Dvě velké, modré kukadla na mě hleděla a dožadovala se mé pozornosti. S radostí jsem byla ochotná mu ji věnovat.

Hodiny plynuly a Pan stále nikde. Ne že by mi to vadilo. To co mi vadí je, že nevím jak se odsud dostat. A ještě k tomu přijde Pan s tím, že s ní chce hrát hry. No není tohle na hlavu?

Fred už zase spí a tím pádem já nemám co na práci. Chtěla bych se jít projít po ostrově, ale strach o něj je větší. Nechci ho znovu vidět v Panových rukou.

"Ničíš mi život." Řekla jsem jen tak do větru.

"To mluvíš o mě?"

%%%%%%%%%

Nazdárek. Po sto letech jsem zase zpět a přímo o vánocích. Takový můj menší dárek pro ty, co to se mnou vydrželi a nezavrhli mou maličkost. Mám pár kapitol předepsaných dopředu, takže teď budu vydávat trochu častěji. Doufám že se vám to stále líbí. Měla jsem dlouhý blok a pevně věřím v to, že už se neobjeví.

Vím, že si to moc nezasloužím, ale hvězdička nebo komentář potěší.

Šťastné a Veselé vánoce.

Jajdoš.