Jen Příběh?

8. Boj část 2

"Dám ti, ale malou radu na začátek - Ať je tvůj protivník kdokoli, nikdy neztrať ostražitost."

Již z paměti udělám rychlou otočku a podkopnu svému protivníkovi nohy. Bezbranný letí k zemi do měkkého písku. Čepel meče namířím přímo na krk. Jestli byl mými pohyby překvapen, rozhodně to na sobě nedal znát. Jelikož se tohle jen stěží dalo nazývat soubojem, skloním svou zbraň a podám mu svou volnou ruku jako pomoc.

Chce využít situace a stáhnout mě taky na zem, to mu ovšem nedovolím. Již drženou ruku mu zkroutím za záda a obkročmo si na něj sednu. "Jsi předvídatelný." Zasyčím mu do ucha a pustím ho.

Tak moc si to užívám. Tu převahu kterou nad ním mám. Konečně se dočkám férového souboje. Nemůže udělat nic, co bych předem neočekávala. V jeho stylu není nic osobitého, jedinečného. Je stejný jako já, když jsem se ve svých sedmi letech začala učit šermovat. Začala ho pohánět zlost.

Otočená zády k soupeři, prolétnu pohledem přihlížející kroužek chlapců. Po jejich nadšených výrazech nebylo najednou ani stopy. Jejich vůdce prohrával. Nikdo z nich si to nedokázal představit. Při pohledu do jejich tváři jsem si všimla několika slabých úsměvů. Zlých úsměvů. Uvědomila jsem si svou chybu.

Rychle se otočím a jen kousek od obličeje zastavím Panovu čepel. Najednou jsme byli tak blízko. Jeho dech byl zrychlený, čelist měl zatnutou a oči mu nebezpečně plály. Kdybych nebyla uprostřed souboje, možná bych si pomyslela jak dobře vypadá.

Tlačil do čepele tak moc, že jsem o krok ustoupila. Vítězně se ušklíbl a pohlédl mi do očí. I přes výškový rozdíl, byl jeho obličej příliš blízko. Vítězství v jeho očích byla těžko přehlédnutelná. Na okamžik jsem znejistěla. Ještě přidal na síle. V tom jsem se s ním měřit nemohla. Na mysl mi přišla slova mého učitele, "Přeměň svou nevýhodu na zbraň, která ti pomůže zvítězit." Znovu zesílil tlak. Široce se na něj usměji. Je v pasti.

Dřív než stihne jakkoliv zareagovat, povolím tlak na meči a uskočím do strany. Důsledek mých činů je okamžitý. Soupeř se ocitá rozpláclý na zemi s obličejem zabořeným v písku. Chvíli to vypadalo, že zůstane ležet, dokud nezmizel přímo před očima všech. Špinavý trik, měla jsem trvat na dalších pravidlech. Sice si sama magií pomoct nemůžu, ale k čemu kouzla, když osazenstvo kolem mě mi pomůže mnohem více. Zase, stačilo se jen zaměřit na jejich pohledy a hned jsem věděla kde můj soupeř je.

"Útoky do zad nejsou zrovna čestné." Prohodila jsem jen tak do větru a sehla se před blížící se čepelí. Myslela jsem že to bude souboj, ne pokus o vraždu. Asi ho opravdu moje převaha štve. Další útok a další. Všem se vyhnu bez použití meče. Už mě to začíná nudit. Meč sevřu pevněji a jdu do útoku. Vykryje ho. Já pokračuju. Útok za útokem na nej dorážím a nutím ho couvat. Každé další švihnutí mečem je rychlejší a silnější. Útočím tak dlouho dokud mu meč nevyletí z ruky a já svou špičkou meče neohrožuju ten nádherný úzký krček, po kterém stékají kapičky potu. Po tváři se mi rozlije široký úsměv. Chuť vítězství je to nejlepší, co jsem kdy poznala. Přání k tomu už je jen takový bonus. Zhluboka se nadechnu a s výdechem skloním meč. Beze slova zamířím zpět do středu ostrova. To malé princátko na mě už jistě bude čekat.

Ještě než se začalo úplně stmívat, Freddie už spinkal v postýlce a já se rozhodla vyrazit zpět na pláž. Všimla jsem si, že tím směrem bude zapadat slunce. Hodlám využít příležitosti klidného večera. Zítra mě bude všechno bolet. Už jsem dlouho nebojovala. Na pláži jsem si sedla na jeden z mnoha menších útesů. Vlny narážely do skalisk a tříštily se na tisíce dalších kousků. Slunce se blížilo k hladině a mě naplnil klid. Žádné nebezpečí, starosti nebo strach. Za posledních pár dní se toho odehrálo příliš mnoho. Stalo se pár věcí, na které doufám nikdy nezapomenu a pak se staly věci, které bych nejraději vymazala ze své mysli. Utekla jsem od války a ocitla se na místě, které znám jen z pohádek. Peter Pan a ztracení kluci bojující s piráty. Kouzelné místo, kde se každý den odehraje nové dobrodružství. Tenhle ostrov se mu, ale ani z dálky nepodobal. Místo dobrodružství se každý den na světlo dostane nějaké nebezpečí, kterému musím čelit. Měla bych přestat věřit na pohádky.

Takhle jsem tam seděla přibližně deset minut, možná déle. Než se objevil on. Myslel jsem si, že budeš oslavovat." Otočila jsem se za hlasem. Místo obličeje jsem hleděla na nohy. Musela jsem pořádně zaklonit hlavu abych mu viděla do obličeje, jelikož stál přímo za mými zády. Vypadá to, že na prohru již zapoměl, nebo jen umí dobře skrývat emoce. Určitě to druhé.

"Já oslavuji. Mé dětinské já skáče radostí pokaždé, když si vzpomenu jak jsem tě několikrát poslala obličejem do písku." Slabě se pousměju, hledící zpět na širé moře. Už nemám sílu. "Musím uznat," posadí se vedle mě "že jsem tě podcenil. Netušil jsem, že jsi tak dobrá." Překvapeně se na něj podívám. Párkrát zamrkám, asi jako ujištění jestli jsem se nepřeslechla. "Skoro se mi nechce věřit, že něco takového slyším z tvých úst. Asi si toho mám vážit, co?" Trochu si ho dobírám. Slunce se přehouplo přes obzor a na obloze šla spatřit první hvězda. Ticho, nic na to neodpoví.

"Víš...," nedokážu uvěřit, že to vážně hodlám vyslovit, "nevím proč, ale chci ti poděkovat." Tentokrát se na mě překvapeně otočí on. "Díky tvé nabídce jsem mohla soutěž vybrat sama. Dal jsi mi šanci znova si zabojovat, jako tomu bývalo předtím, než u nás doma vypukla válka a mí blízcí museli odejít." Sklopím pohled a začnu si hrát s prsty. "Každou minutou mě sžírá myšlenka zda jsou v pořádku, jestli je ještě někdy uvidím, ale když jsem bojovala s tebou na všechno jsem zapomněla. Vše bylo pryč. Byla jsem tam jen já a můj meč, propojeni jako jeden." Ani jsem si nevšimla, že jsem začala šeptat a hlavu jsem měla opřenou o Panovo rameno. Dál jsem mu vykládala své myšlenky a přála si aby tahle chvíle nikdy neskončila. Začaly se mi klížit oči. Měla bych se postavit a odejít spát. Mé tělo nespolupracovalo. Nadále zůstávalo sedět opřené o mého věznitele. Veškerá síla na jakýkoliv pohyb mě proudem opouštěla až nezůstala žádná. Zaznamenala jsem ještě nějaká slova, které ale postrádala sebemenší význam. Má mysl se propadla do říše snů.

---------------------

Na tuhle část jsem tak moc pyšná. Jako kdyby mi její psaní dodávalo energii. Doufám, že i vám se líbí a budu neuvěřitelně šťastná když mi zanecháte komentář. Děkuju.

Lokigirl.