Jen Příběh?

8. Boj část 1

Čas soutěže už se pomalu blížil. Dlaně se mi potí z nervozity. Neustále chodím z místa na místo. Přeci nemůžu být až tak moc nervózní, není to poprvé co mě čeká souboj. Jsem strašně roztěkaná. Nevím co mám dělat s rukama. Jestli to brzy nezačne asi sebou praštím na zem. Příjde mi, že už tady čekám několik desítek hodin.

Mé nevyřčené přání se někdo rozhodl splnit. Dveře od mého skromného příbytku se rozletěly a v nich stál mě neznámý chlapec. Byl asi o hlavu vyšší než já. Vlasy měl delší s tmavším odstínem blond. Měřil si mě tmavýma, skoro až černýma očima. Nedokázala jsem z jeho pohledu cokoli vyčíst. Žádnou emoci nedával najevo. Přes ramena měl přehozený hnědý plášť, který zakrýval celé jeho tělo. Hlavou naznačil, že už je čas. Na nic jsem nečekala, naposledy jsem pohlédla na Fredího a zavřela dveře.

Celou cestu nikdo z nás neřekl ani slovo. On to měl nejspíše zakázané a já neměla zájem vést konverzaci s někým tak zmanipulovaným. Místo toho jsem přemýšlela nad předešlým rozhovorem s Peterem.

"Co?"

"Slyšelas."

"To nemůže být jen tak, ty nic neděláš jen tak." Nejsem v tomhle pekle sice moc dlouho, ale pár věcí týkajících se toho ďábla a jeho poskoků jsem pochytila. Osoba jako on nedělá nikdy nic, pokud mu z toho nevzejde jistý zisk. 

"Řekněme že je to menší hra v jiné hře."

"Už jsem ti řekla, že žádné tvé hry hrát nechci." Přešlápla jsem.

"Nemáš jaksi na výběr. Pokud teda nechceš aby se něco stalo tomu děcku. Stačil by jediný pohyb..."

"Jak se jen opovažuješ..." procedila jsem skrz zuby. Skoro to nebylo slyšet. Instiktivně jsem se chtěla otočit k přístřešku, ale jen bych tak ukázala, že má navrch. "Dobře tedy." Vydechla jsem poraženecky.

Démon se vítězně usmál a popošel pár kroků blíž. "Tak jaká bude tvoje volba? Vyšívání, vaření, pečení nebo snad hra na schovku? Tu mám rád." Zase se mi vysmíval.

"Šerm."

Má odpověď ho viditelně zaskočila. Nejistota se odrážela v jeho očích. Dalo by se říct, že už tohle beru jako výhru. Dokázala jsem překvapit Petera Pana.

Nedařilo se mi to vyhnat z hlavy. Ten pocit, že jsem svým výběrem překvapila Pana... Mám až chuť si poskočit radostí. A možná i kapkou škodolibosti.

Dorazili jsme na místo. Souboj se bude konat na pláži. Na místě kde jsem se tu poprvé objevila. Pan tady ještě nebyl, zato všichni jeho ztracení chlapci seděli podél hranice mezi pláží a džunglí. Těch chlapců mohlo být minimálně dvacet a ani jeden se netvářil něják přívětivě.

"Připravena?" ozvalo se přímo u pravého ucha. Naskočila mi husí kůže. Byl přímo za mnou, stačil by nepatrný krok vzad a jsem si jistá, že bych se o něj mohla opřít. Nad čím to u merlina přemýšlím?! Vzpamatuj se.

Otočím se mu čelem a zpříma mu hledím do očí. Dva lesknoucí se smaragdy z kterých nedokážu nic vyčíst. Jsou stejně tajemné jako jejich vlastník.

"Kde je můj meč?"

Pousmál se a odstoupil o krok. V ruce držel dva meče z toho jeden byl můj. Stříbrný a ručně zdobený měč byl oproti tomu druhému jako poklad. 

"Můžeme začít." Na nic nečekal a hodil  mi meč k nohám. Zvedla jsem ho a oklepala od zbytečného písku. Párkrát jsem si ho protočla v ruce abych se ujistila o vyváženosti.

"Naše dohoda platí?" Nekoukám na něj. Raději kontroluji ostří svého meče. Dokonalost. "Když vyhraju spolníš mi jedno přání?" 

Zaslechla jsem pouze jeho smích. Když jsem se podívala na místo, kde byl naposledy už tam nestál. Prevít. Meč jsem uchopila pevněji. Tlumený smích přihlížejících chlapců mi napověděl, že je za mnou. Neotáčím se, jen čekám na jeho další kroky.

"Ano. Splním ti jakékoliv přání, tedy kromě útěku, samozřejmě."Jeho zvonivý hlas mi znovu zní těsně u ucha. Vsadím se o co chcete, že má na tváři zase ten svůj prokletý úšklebek. Jeho představě o mé hlouposti se zasměju. To že mě neustále podceňuje mu jednou bude osudným.

"Nejsem tak bláhová Pane, dám ti ale malou radu na začátek - Ať je tvůj protivník kdokoli nikdy neztrať ostražitost."

--------------- 

Nemám žádnou omluvu za neaktivitu, ale doufám, že příjmete tuto kapitolu jako omluvu.

Lokigirl.