Jen Příběh?

7. Návrh

Jeho hlas byl jak žihadlo. Bodal mě do uší. V hlavě se proklínám za myšlenku na něj. Měla jsem být ráda, že ho nevidím. Jedna hloupá věta mi dokázala zničit celý den.

"Co tu chceš?" Můj hlas byl jedovatý. Určitě mu došlo, že nejsem dvakrát nadšená z jeho přítomnosti. Kdo by taky byl.

"Měl jsem pocit, že jsi mluvila na mě a tak jsem přišel." Otočila jsem se na něj. Na obličeji mu spočíval ironický úsměv. Nevím jestli se to úsměvem dalo vůbec nazvat. Jen při pohledu na něj se mi dělalo špatně.

"Ne to se ti nejspíše jen něco zdálo. Jak si jen můžeš myslet, že bych mohla stát zrovna o tvou společnost. To už bych raději stála v hnízdě jedovatých hadů." Ironicky se usmívám a hledím mu z příma do očí. Odmítám být milá na někoho, jako je on. Takový člověk si nezaslouží ani špetku úcty. Tedy pardon, on vlastně není člověk, on je démon.

"No pokud je to tvé přání s radostí ti ho splním. Na ostrově máme jedno takové místo, které by se ti mohlo zamlouvat." Děsivě se pousměje a o krok se přiblíží. Já ho napodobím, jen s menším rozdílem. Ustoupím o krok vzad.

"Ale to znamená, že by jsi tady nechala to tvoje děcko. Že by jsi byla natolik sobecká a nechala ho tady napospas mě?" Vysmíval se mi. Zase. A mě se to protiví. Jeho hlas se mi protiví. Vrývá se do každé buňky v mém těle a já s tím nemůžu nic udělat.

"Můžeš mlčet! Nic o mě nevíš. Neznáš mě. Jsi jen hloupé děcko, které si hraje na něco na co nemá! Jsi ubožák, který si pohrává s lidskými životy jako by to byly pouhé loutky na provázcích." Nadmíru mě vytočil. Vybuchla jsem jak saně. Ha najednou se nebojím. Ani kapička strachu nezůstala v mém těle.

Přirazil mě proti stěně. Bolest z nárazu mi projela celou páteří. Obličej se mi zkřivil nečekanou bolestí. Z úst mi vyšlo slabé zasténání. Své ruce tlačil proti mým ramenům. Po okamžiku kdy jsem se potřebovala vzpamatovat jsem pohlédla vzdorovitě do jeho vzteklých očí. Pohled mi oplácel. Ani jeden z nás neměl v plánu uhnout. Jeho pronikavý pohled propaloval mou duši. Jeho oči jsou nádherné. Škoda že jsou zrovna jeho.

"Co si tímhle dokážeš? Wow jsi silnější než holka to je toho!" Přiblížím se k jeho obličeji ještě o pár centimetrů. Ještě kousíček a naše rty by se setkaly. Husina mi přejela po celém těle.

Chvíli to vypadalo, že mě nejspíše Pan prostrčí stěnou o kterou jsem opřená, ale během sekundy se jeho výraz změnil. Jeho nálada nabrala úplně jiný směr. Pustil má ramena a o pár kroků ode mě ustoupil. Pobaveně se pousmál a následně pokroutil hlavou.

Rukou jsem si promnula levé rameno, které lehce pulzovalo. Nejspíše tam budu mít modřinu.

"Jsi hodně odvážná. To se jen tak nevidí. Máš můj obdiv. Opravdu."

"K čemu mi je tvůj obdiv. Sice mi to lichotí, ale k ničemu mi to není, takže si ho nech." Odlepila jsem se od stěny a sedla si na postel. Pohledem jsem, ale stále pozorovala nezvaného hosta.

"Jestli nechceš mé lichotky, mám pro tebe něco jiného, ale jak vidím nemáš nejmenší zájem, takže se s tebou loučím." Dopověděl to a zmizel. Prostě se jen tak vypařil. To je, ale problém. Jeho poslední slova mě začala hodně zajímat. Proklínám svou zvědavost!

Co nejrychleji jsem vyběhla ze dveří mého domku do hustého lesa. Nedbajíc na spící miminko v chatrči za mnou jsem vykřikla přes celý les.

"Pane!"

Točila jsem se do kola a hledala postavu toho démona. Jediný náznak pohybu nebo jen praskot větvičky stačil abych měla jistotu, že tady je. Jenže on tady nebyl. Zmizel. Vypařil se jak pára nad hrncem.

"Zatraceně, Pane!" Druhý pokus. Nesnáším to! Nenávidím to! Jak si může být vždy tak jistý, čím člověka zaujmout. Musím přiznat, že u mé maličkosti se mu to povedlo bravůrně. Teď mu nedám pokoj dokud mi to neřekne. Tiše zavrčím. Co to se mnou je? Nechápu své myšlenky. Všechno je tak pomotané.

Když se rozhodnu, že už to nejspíše nemá cenu, hulákat přes celý les, tak se za mnou ozve ten ostrý hlas.

"Já jsem si myslel, že o mou společnost nestojíš. To už by jsi raději stála v hnízdě jedovatých hadů. Není to tak?" On právě použít mé vlastní slova proti mě?! Zlostí jsem zatla zuby a pomalu vydechla. Pokud chci dostat odopvědi musím se uklidnit.

"Vím moc dobře, co jsem řekla. Teď mi, ale pověz co pro mě máš?"

"Je to jen takový menší návrh. Nemusíš to vůbec vzít, ale kdyby jsi to přeci jen přijala mohla by to být zábava, ale..." Nestihl to doříct. Mé sebeovládání se rychle blíží na bod mrazu.

"Tak už to vyklop!" můj hlas se nesl celým okolím. Vsadila bych se, že to museli slyšet až v táboře.

"Dobře." Zasmál se a o krok se přiblížil. Měla jsem nutkání o krok ustoupit, ale Merlin ví proč, jsem to neudělala.

"Dnes večer proběhne další soutěž. Zase jen my dva, ale tentokrát soutěž vybíráš ty."

"Co!"

-----------------------------------

Asi nemá cenu se omlouvat, ale i tak se omluvím. Promiňte. Nemám žádnou výmluvu čím bych se mohla ospravedlnit. Já doufám že tady stále někdo zůstal a bude se společně se mnou těšit na pokračování.

Tuto kapitolu chci věnovat jedné holčině, která napsala komentář a tím mě vrátila do tohoto příběhu.

Lenkaprcek moc děkuju

Jajdoš.