Jen Příběh?

3.

Kousek od nás plápolal oheň a všude okolo bylo spoustu ovoce. Nikdo jiný kromě mě tu nebyl. Už ani ten parchant Peter Pan. Pořád jsem se do kola otáčela a hledala jakoukoli stopu k Fredímu.

Když jsem se pozorněji podívala mezi stromy, zahlédla jsem tam něco jako příbytek akorát trochu větší. Byl skoro oku neviditelný.

Má hlava mi napovídala ať tam za žádnou cenu nechodím, ale můj instinkt mi zase radil ať tam jdu. A protože instinktu věřím více než své vlastní hlavě, což je zvláštní, tak se pomalu vydám k "budově".

Cítila jsem pohled na mých zádech, ale jak jsem se dívala, nikoho jsem neviděla. Možná jsem jen vystresovaná a tak nedávám pozor. Ještě jednou jsem se podívala po jejich táboře s nadějí že najdu nějakou zbraň na obranu. Nic jsem ovšem nenašla.

V tuhle chvíli jsem si ze všeho nejvíce přála mít v ruce můj meč z domova, kterým bych se uchránila před vším špatným.

Nevím jak ale najednou ho držím v ruce. Meč z nejlepšího kovů u nás, ručně zdobený. Dostala jsem ho ke svým desátým narozeninám.

Meč jsem chytla pevněji a pokračovala do příbytku. Odhrnula jsem závěs a pomalu vešla dovnitř. Na právo byla menší postel s nočním stolkem. Na stolku byla svíce. Když jsem se pořádně zadívala na postel, rychle jsem k ní přiběhla. Meč jsem položila na zem vedle postele.

V královské dečce tam bylo položené maličké miminko. Na první pohled mu nic není. V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, jen na Fredího a to , že jsem ho našla.

Protože Fredí spal, tak jsem si co nejopatrněji lehla vedle něj a hned usla. Byla jsem až příliš unavená na to abych zůstala vzhůru po celou dobu co bude Fredí spát.

Když jsem se probudila už bylo všude šero. Fredí ještě pořád spal. Je strašně roztomilý když spí. Nechápu jak může tolik spát. Z venku se ozívaly divné a nepopsatelné zvuky.

Když jsem se lépe podívala do vnitřního prostoru příbytku div jsem nespadla na zem.

S typickým úšklebkem tam stál Peter a pozoroval mě. Chtěla jsem po něm začít křičet co tady chce, ale pak jsem si uvědomila že tento příbytek bude asi patřit jemu.

Nevím co mám dělat. A najednou jsem si vzpomněla na můj meč. Zrovna ten co jsem položila vedle postele a na který jsem úplně zapomněla.

"Ani se nesnaž ten meč najít." Jeho hlas se ozval celým prostorem. Z toho hlasu mi nabíhá husí kůže.

Z poza zad vytáhne jednu ruku s nádherným zdobeným mečem. Bohužel mi chvíli trvá než si uvědomím, že ten meč je můj.

Nedbajíc na malého Prince, vystřelím z postele okamžitě do stoje a ruku natáhnu po meči. Když už se mé konečky prstů skoro dotýkají čepele, meč zmizel.

Šokovaně jsem zalapala po dechu.

"Nemáš žádné právo se toho meče vůbec dotknout!" Zasičela jsem. Samu sebe jsem překvapila.

"Mám pro tebe návrh. Každý den uspořádáme mezi sebou soutěž. Pokaždé bude jiná a soutěžit budeme jenom my dva, nikdo jiný. Když vyhraju já můžu ti vždy položit tři otázky na , které musíš popravdě odpovědět, ale když vyhraješ ty, za každou výhru ti splním jedno přání." Mojí větu úplně ignoroval. Po celou dobu jeho dlouhého monologu stál pořád na jednom místě bez minimálního pohybu.

Jsem si jistá že je to nějáká past, ale zároveň také možnost jak se odsud dostat. Sice to chvíli potrvá, ale nakonec se odsud dostanu.

"Přímám."

%%%%%%%%%%%%

Zdarec lidi po delší době zase nová část. Doufám že se vám aspoň trochu líbí a jestli ano tak prosím comm. Zase někdy.

Jajdoš.