Učednice Démonova

Cesta k budoucnosti

Malá holčička, teprve desetiletá, by neměla míti moc starostí. Hraje si, plní své školní povinnosti a učí se jak žít v dnešní svět. Jediný její cíl, je být pro tento den šťastná.

Bohužel, právě tento den, bude pro malou Avu, poslední z těch šťastných. Tedy alespoň podle toho, co doposud poznala.

Ava, společně se svými rodiči, a mladším bratrem tráví své jarní prázdniny na chatě. Zatím co, rodiče si ještě v deset večer užívají společenské zábavy, dole v sále. Ava s bratrem, po celém dni lyžování a skotačení ve sněhu, unaveně usíná nahoře v pokoji.

Ze snů ji však probudí něco děsivého.

Nejdříve, se může zdát, že se jedná, jen o vítr prolétající kolem zamrzlého okna. Když však  zvuky noci poslouchá - jako by zaslechla slabé škrábání na okenní tabuli.

Budou to jen větve, které vítr žene proti sklu.. Snažila se uklidnit a nevzbudit  bratra. Trochu víc se zababušila pod teplou peřinou a chtěla spát dál. Její bušící srdíčko, se začalo pomalu uklidňovat, když v tom přišla děsivá rána. Ava vyjekla a hrůzou se skryla pod peřinu. Ani nedutala, jen poslouchala, co se v temném pokoji děje. Další rána, někde z podlahy,  na chodbě se ozval křik.

" Maminku, já chci maminku.. Mami kde jsi.. ? " Šeptalo si vystrašené dítě a z modrých očí ji sršeli slzičky.

Křik byl slyšet čím dál tím hlasitěji a bouchání, praskání dřeva spolu s ním. Hoří, napadlo Avu. Neměla však tolik odvahy, aby jen vylezla z pod peřiny.

Vydešeně zakřičela, když cítila jak se ji někdo dotýká přes látku deky.

" Maminku! Chci maminku! Tatí! " Začala křičet a snažila se vyprostit ze sevření. Když se vymotala ze zábalu peřiny, přímo před očima měla velké rameno. Rameno, na kterém byla uniforma.

Hasič.. Řekla si znovu a uklidnila se.

" Je tu bráška.. Mám tu malého brášku." Opakovala znovu, protože se bála že na něj zapomenou. Ale ten hasič nemluvil. Držel ji tak že mu neviděla do obličeje, jen ucítila štiplavý dým, který ji začal dusit.

Snažila se jej vykašlat, ale jen se ho víc nadechla. Poslední co se před jejími modrými očky objevilo, byla oranžová záře ohně.

~~~~~~~~~~

~~~~~~~~~~

Ačkoliv byla dívka zmatená, přicházela k vědomí. Ještě ani neotevřela oči, jen procitla. Kolem bylo teplo. Ležela v posteli. Zavrtěla nohami a hned poznala, že má na sobě stále to stejné růžové pyžamo. Zhluboka se nadechla a cítila příjemnou vůni dřeva a bylinek. Takových ve kterých maminka prala povlečení.

Jsem doma.. Pomyslela si dívenka a zaposlouchala se, jestli neuslyší ze svého pokoje, někde na chodbě hlasy rodičů. Ale bylo ticho. Dokonce ani zpěv ptáků, kteří sedávali před jejími okny na stromě, neslyšela. Jen lehce pootevřela oči, jako by se chtěla ujisti, že ještě není světlo.

Její ospalá očka proběhla přes pokoj a následně je vyvalila hrůzou. Tohle nebyl její pokojík! Dokonce ani ten hotelový, na kterém trávili prázdniny. Rychle vyskočila z postele a dívala se kolem sebe. Byla v pokoji s velkou postelí. Jedním oknem a celý ve dřevě. Od velké knihovny až po psací stůl na kterém byla pouze petrolejová lampa, kterou znala z pohádek. Oknem pronikalo slabé šedivé světlo ve kterém si prohlížela místnost se dvěma dveřmi a jednou skříní. Na dveřích té skříně, bylo pověšeno ramínko a na něm tmavě modré šaty s bílým límečkem a rukávy. Pod skříní leželi, černé střevíce, takové jako měla maminky na fotkách ze školy, které si ráda prohlížela.