Schizofrenická Hra

Sára

Sáro?

›Ano?‹

Nechceš pro jednou něco vyprávět ty? ^^

›Podle toho, co.‹

No... Víš, co se stalo, když se Max s Dashem servali a... No když bylo Maxovi šestnáct?

›... O tom nechci mluvit.‹

Noták. Prosím.

›Ale... Dobře.‹

Děkuju.  ^^

×××

Zase se hádali. Nevěděla jsem, o čem. Jen jsem slyšela jejich naštvané hlasy zpoza zdi mého pokoje. Zkusila jsem se s nimi spojit přes myšlenky, ale ani jeden z nich neodpovídal. Schoulila jsem se na posteli a jen je poslouchala a snažila se rozeznat jednotlivá slova, ale marně. Nakonec se mi nějak povedlo usnout.
Když jsem se probudila, okolo mě byla tma a ticho. Domyslela jsem si, že je noc. Paráda. Zase jsem prospala celé odpoledne. Povzdechla jsem si a pak se zvedla do sedu a rozsvítila lampičku u postele. Protřela jsem si oči a koukla na hodiny. Půl desáté. To ještě není tolik. Dala jsem si ruku před pusu a zívla. Najednou jsem si ale uvědomila, že to ticho je nějak podezřelý. Pak mi to došlo. To není jen ticho okolo. To je i ticho on nich. Od brášků. Nedokázala jsem vycítit jejich myšlenky, emoce... Ani jejich existenci. Vyděšeně jsem sklopila uši a pak se zvedla z postele, doběhla jsem ke dveřím pokoje a otevřela je. Než jsem ale stihla vyjít, zastavil mě jeden ze dvou hlídačů.
„Kam jdeš?" zeptal se ostře.
„Kde jsou mí bráškové?" zeptala jsem se.
„Mají práci," odpověděl po chvíli a já si nemohla nevšimnout pohledu, který si vyměnil s druhým hlídačem. Vyděsila jsem se.
„Jakou práci?"
„To není tvoje starost. Běž zpátky do pokoje," odpověděl druhý hlídač.
„Ale-"
„Běž dovnitř. Hned."
Sklopila jsem uši a pak se otočila a práskla dveřmi. Proč jen musím být zrovna já jiná? Tak jsem albín. Proč kvůli tomu otec tak blázní? Jo, vím proč, ale stejně. Proč jsem v jeho očích jen... Odpad kvůli mému albinismu?
„Tohle není fér," řekla jsem si pro sebe. Pak jsem dostala nápad. Rychle jsem doběhla ke stolu a vzala z něj deníček, co mi kdysi dal Max k narozeninám. Otevřela jsem prázdnou stránku a ze stolu vzala propisku s ozdobným nápisem, na kterém stálo "píšu dvěma lidem". Zhluboka jsem se nadechla a pak začala psát.

Bráško?

Po chvíli se na papíře pod slovem začalo objevovat písmo. Připadala jsem si jako v Harry Potterovi. Trochu jsem se usmála, ale pořád jsem se bála.

Copak, Sári?

Zatřepala jsem ušima a pak začala psát.

Kde jsi? Hlídači mi řekli, že ty i Dash máte nějakou práci, ale nechtěj mi říct, jakou.

Na odpověď jsem poměrně dlouho čekala. Už jsem se začínala bát, co se děje, když se najednou objevilo písmo. Obsah mě ale vyděsil i tak.

Nic se neděje, jen se teď ani jeden z nás neukáže.

Proč?

Prostě se neukážem. Tečka.

Maxi! Okamžitě mi řekni, co se děje!

Třásla jsem se strachy, ale i vztekem. Proč mi nechce nic říct?

Nemůžu.

Ale můžeš! Jsem tvoje sestra, do hájíčka.

Promiň, maličká.

V tu chvíli už jsem byla jen naštvaná. Je mi dvanáct, nejsem maličká. Pff, si myslí, že když mu je šestnáct, že ví a umí všechno? Otočila jsem stránku, abych měla místo na psaní.

Žádný promiň! Hned mi řekni, co. Se. Děje!

Dash je mrtvej.

Ztuhla jsem. To není možný. A proč mi to nechtěli hlídači říct?

Cože?

Je mrtvej.

... Kdo ho...?

Já.

Začaly mi téct slzy. Proč to udělal? Jo, nemaj se rádi, ale... Tohle je moc.

Proč?

Sebeobrana.

Chceš mi tvrdit, že na tebe zaútočil?

Jo.

Ale proč by to dělal? Jo, nemá tě rád, ale tohle by přece neudělal.

Dvě věci. Nemluv o něm v přítomným čase. A jo, udělal to. Tebe od toho vždycky držel dál, ale už několikrát mě zkusil zabít. Teď to jen prostě byl extrém, takže jsem se musel bránit.

A zabils ho?! Děláš si srandu?!

Vypadám tak?

Jeho klid mě iritoval. Bylo mu jedno, že právě zavraždil vlastního bráchu.

A kde seš ty?

Pryč, Septim mě vyhnal.

Obrátila jsem na další stránku.

Kde pryč?

Prostě pryč, nemůžu ti to říct.

Proč ne?

Ublížil by ti.

Kdo by mi měl ublížit?

Septim. Přišel by na to, že ses se mnou bavila. Nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo.

To už mám zakázaný se s tebou i bavit?

Jo. Nebudu riskovat, že ti něco udělá. Jestli chceš, budu ti dávat vědět, že jsem pořád v pohodě.

Samozřejmě, že chci.

Dobře. Jednou za pár dní se ozvu. Teď musím jít. Měj se a neudělej nějakou hloupost.

Jasně. Měj se.

Ahoj.

Zaklapla jsem deník, položila ho i s propiskou na stůl a pak jsem se naplno rozbrečela. Byla jsem na všechno sama. Septim mě nijak neuklidní, maminka možná, ale ta za mnou nemůže. A bráškové jsou pryč. Dashi... Proč jsi to jen udělal?

×××

Jestli jsou v týhle kapitole větší mezery mezi řádky, pardon, psala jsem to na počítači. ^^'