Schizofrenická Hra

Memories

Slight trigger warning, jen tak mimochodem.

×××

Dneska jsme měli jít na večeři. A pak se projít, po obědě jsme chtěli ven do hor. Dnešek měl být náš.
A místo toho se během oběda ukázal Khatar a teď je Matteo u Bary a řeší, co se děje. Naše spojení, jenom naše, si teď mizí, jak se mu zlíbí. Mělo být nezlomné, nezničitelné. A stejně co pět minut cítím buď záchvěv, nebo se spojení kompletně rozpadne.
A teď je sedm večer, já vařím obyčejné risoto, na který asi Matte ani nepřijde, protože se Khatar nebo Vittorio rozhodnou, že Matteo půjde jinam.
Nedávám mu to za vinu. Oh bože, samozřejmě, že ne. On za nic z toho nemůže.
Jestli to je někoho chyba, tak spíš moje. Celoživotní klanovej výcvik a pak ani nepoznám, že se k nám blíží banda blbců. Kdyby nás nesebrali, všechno by bylo v pořádku. Kdybych k něčemu byl, Vittorio by byl pořád skrytý a všechno by bylo fajn. Můžu si za to sám.
Ani nevím, co se tam všechno vlastně stalo. Pamatuju si jen, že nás sebrali, pak byla zima a já se Mattea držel za ruku... A někdo přišel dolů a chtěl mě odvést. Víc už nevím, pak už si pamatuju jen Vittoria a jak jsme se dostali z Lain. Mám prázdno a nechápu proč. Ze všeho, co se dělo, mi zbyly jen modřiny, rány a zmatení.
Odložil jsem nůž mezi zpola nakrájenou cibuli a vyhrnul si rukávy od mikiny. Jako první mě do očí udeřily modřiny na zápěstí. Vypadalo to, jako kdyby je někdo pevně držel. A když jsem ruce otočil, naskytl se mi krásný pohled na několik hojících se drápanců a mnoho a mnoho jizev. Příčných, podélných, obvykle ale velkých... Nevím, jak jsem to období přežil. Nechápu to. Teď už nechápu skoro nic. Nechápu, jak se na mně objevily modřiny, nechápu, co se děje okolo mě. Nechápu, proč ještě žiju. A nevím, jak čemukoli zabránit. Nevím, jak pomoct Matteovi, který kvůli mojí stupidní chybě trpí. Nevím už ani, čemu můžu věřit, protože moje hlava mě právě přesvědčila, že jí věřit nemůžu.
Opatrně jsem si vyhrnul mikinu na boku. Další modřiny od prstů. O nich Matteo nejspíš ani neví. Nikdo o nich neví. A já nevím význam. Když by mě mlátili, proč by mě drželi za boky? Zápěstí ještě chápu, ale proč boky?
Zničehonic mi mozek přeskočil na další myšlenku. Matte brzo odjíždí. Pojede do Wyomingu, pak někam po světě... A pro mě to znamená, že bude na další měsíc pryč. Jeden by si řekl, že jsem už po tolika letech zvyklý. Opak je pravdou. V poho vydržím, když má něco pracovního. Koneckonců, já už kariéru mám, on jí pořád buduje a piluje. Takže když odjel služebně, všechno bylo v pořádku. Ale pak byly chvíle, kdy jsem věděl, že není nebo nebude v pořádku. Válka je dobrý příklad. Měsíc a půl ve válce. Ve špinavý válce.
A já dřepěl doma a jen každý den čekal na jednu zprávu, jeden hovor. A ničilo mě to. Vědět, že mu nemám jak pomoct, mě drtilo.
A teď? Na měsíc odjede a Khatar s Vittoriem maj volnou ruku. Kdo ví, v jakým stavu se vrátí.
Jestli se vrátí.
Moje asi největší hrůza. Co když se něco posere a třeba Khatar si vymění místo s Matteem? Nevím ani, jestli je to možný, ale co když se to stane? Khatar by si na mě ani nevzpomněl a prostě by někam odešel.
Jako potvrzení jsem ucítil zakolísání našeho spojení, následované rozpadem a naprostým tichem. Ahoj, Khatare.
Přišel bych o manžela. O jeden ze tří světlých bodů. On, Windy a Storm s Moon jsou pro mě hlavní. Jistě že jsou tu i ostatní, ale tihle jsou takové vyvýšeniny, takové majáky. A ty aktuálně drží jakous takous rovnováhu. Už jeden z nich kdysi vyhasl, ostatní od té doby stojí jen tak tak.
A pokud o takovou rovnováhu přijdu...
Skip.
Další myšlenky.
Zakotvil jsem u no nut november. To bude mít Matte celkem jednoduchý. Když bude pryč, nemám ho jak provokovat. Jen první prosinec pro mě nebude fajn, pokud bych musel někam jít. Protože počítám s tím, že budu rád, když si ten den dojdu do lednice pro plechovku coly.
Vybavil jsem si jeden moment, trochu podobný prosincovému scénáři. Ona zmíněná válka, respektive dva dny po ní. Matteo se po měsíci a půl v armádě dostal ke mně a tenkrát malá Windy přespávala u Storma s Ven...
No, abych pravdu řekl, tolik si z toho večera nepamatuju. Rozhodně ne nic publikovatelného. Možná to bude podobně.
V hlavě mi vyskočila vzpomínka, jak mi svíral ruce vedle hlavy. Spokojeně jsem se usmál a konečně se vrátil k vaření. Ta vzpomínka se držela jako klíště, ale nevadila mi.
Pak se Matteův obličej vytratil.
Doteď poměrně lehký stisk rukou začal i ve vzpomínce bolet. Hodně bolet.
Vyhrnul jsem si rukávy a uvědomil si, že v místech, kde mě ruce bolí ve vzpomínce, mám v realitě modřiny.
Obličej se konečně objevil. Místo Mattea mě ale sledoval nějaký jiný chlap.
Pak se vzpomínka vypařila. Než ji zakryly desítky dalších momentů. Ucítil jsem modřiny na bocích, všechny rány a řezy.
Pomalu v pozadí jsem zaregistroval dopad na kolena. Přitiskl jsem si ruku na pusu, ani nevím, jestli abych nekřičel nebo nevyhodil tu trochu rýže. Možná aby nebyly slyšet moje vzlyky.
Po celém těle jsem cítil doteky a kousance, škrábance a odporné polibky, v uších slyšel všechna slova, všechno mručení a smích.
Bolest na bocích. Došlo mi, že to jsou moje vlastní drápy.
Pryč. Potřebuju to dostat pryč.
Nechci, nechci, ty doteky nechci.
Chtělo se mi zvracet.
Vzpomínky nechtěly zmizet, stále jsem všechno cítil i slyšel.
Nechci to cítit.
Už ne.
Nechutné povídání, pochvaly, urážky. Špinavé pracky.
Špinavý. Moje tělo je špinavý.
Musí to pryč.
Všechno musí pryč. Prosím.
Nechci už. Už ne. Už znovu ne.
Pomoc.