Schizofrenická Hra

Lucius Miiri

Tma... Zima...

„Pane?"

To není tma okolo mě... Mám zavřené oči...

„Pane!"

Kdo to na mě řve? Bolí mě z toho hlava.

„Pane, probuďte se!"

„Jsem vzhůru," zavrčel jsem a pak jsem pomalu otevřel oči. Okamžitě mě do nich udeřilo denní světlo a já je zas zavřel.

„Kde to jsem?" zeptal jsem se.

„Na své základně, pane." Dívka. Ten hlas znám.

„Tu zničili," řekl jsem nechápavě.

„Na vaší nové základně, pane."

Nová základna... Přesun...

Prudce jsem otevřel oči a sedl si. Což nebyl nejlepší nápad, jelikož celým mým tělem projela ostrá bolest, kvůli které jsem si zas nedobrovolně, spolu s tichým bolestným zaskučením, lehl.

„Ještě není dobrý nápad se zvedat, pane. Musíte počkat, až se vám zahojí rány," řekla ta dívka konejšivě.

„Řekni mi své jméno, ať vím, kdo se o mě stará."

„To jsem já, pane. Astra," odpověděla tiše. Astra. Jak jsem mohl zapomenout?

„Jistě. Promiň, nepoznal jsem tě jen podle hlasu."

„To je v pořádku, pane. Chápu to. A teď byste měl odpočívat."

„Kolik přežilo?"

Astra se tiše zasmála.

„Asi tři čtvrtiny, pane. Čtvrtina z nich je buď mrtvých, nebo se stále nevrátili z úkrytů."

Slabě jsem přikývl. I to ale zapříčinilo bolest, jako kdybych měl v šíji dýku.

„Kdo je zatím vede?"

„Já, pane."

Výborně. Astra je šikovná, takže by nemusela nic pokazit.

„Dobrá. Ví zatím někdo, že jsem přežil?"

„Někdo z Garo to možná tuší, jistě to ale neví nikdo, pane."

„Tím líp pro mě. Co víš o těch třech telepatech?"

„Myslíte trojčata Salrin, pane?"

„Salrin. Přesně ty myslím. Ti tři byli u toho, když na mě v klanu zaútočila Kuro. Ten světlovlasý není pravý Salrin, ale ti dva..."

„Storm a Moon, pane."

„Ano, tihle dva jsou. Bylo to hned poznat. A Storm má to, co potřebuju."

„Myslíte ten kámen, pane?"

„Není to ledajaký kámen, Astro."

„Promiňte, pane. Ale jak Storma chcete donutit, aby Vám ten kámen dal?"

„Jen tak mi ho nedá. Dokud bude naživu, bude kámen chránit."

„Takže musí zemřít."

Lehce jsem přikývl. Už mě kvůli tomu nezabolel krk, což mě překvapilo.

„Jak ho ale chcete zabít, pane? Je teď mnohem silnější, než předtím, spojil se s Větrným démonem, Catem."

„Vím, co dělat, neboj se. Jen potřebuju, abych mohl normálně fungovat."

„Do týdne budete v pořádku, pane."

„Skvěle. Řekni všem, ať se snaží co nejmíň chodit ven a ať na sebe zbytečně neupozorňují. A v žádném případě se nikdo nesmí příliš brzo dozvědět, že jsem naživu, jasné?"

„Samozřejmě, pane."

Astra se pak podle tichých zvuků zvedla a odešla. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se. Malá místnost, asi jeden z pokojů. Zvedl jsem ruce a prohlédl si je. Bledé, dost jizev, na pravé ruce nějaké čínské znaky, teď z části překryté obvazy. Mohlo tam být napsáno něco strašně úžasného, ale taky tam mohl být napsaný recept na čínskou polévku. Proč jsem si tenkrát tohle tělo vybral? Mohl jsem si vybrat toho vlkodlaka, sice byl bez ruky, ale to by nebyl problém. Asi mě zaujal druh, čert ví, už to pár let bude.
Po chvíli zkoumání rukou mě nakonec přemohla únava a já zas zavřel oči a po chvíli usnul.