Schizofrenická Hra

Pazuzu, Omega

Tohle přece nemůžeš udělat!

Proč bychom nemohli?

Přesně. Proč bych nemohl?

Rána na tváři a bolest v celém těle mě vytrhla z přemýšlení. Snažila se mě paralyzovat. Ale kdy jsem se nechal trefit?

Je to tvoje sestra! Nemůžeš jí zabít!

Máme teď mnohem větší sílu, můžeme ji zabít.

Sklapněte.

Uskočil jsem z dalšího seku a ona mi jen usekla kus pláště. Škoda ho. Švihl jsem po jejím břiše a jelikož se nedokázala včas vyhnout, zanechal jsem jí v břiše hlubokou ránu. Tiše vykřikla a chytila se za ránu. Že by byl konečně konec?

„Proč to děláš?" zašeptala najednou. Pomalu se narovnala a rána v břiše se jí zatáhla. Takže není konec.

„Jsem už prostě takový, copak to nevíš?" odpověděl jsem spolu s pokrčením ramen.

„Nebyl jsi. Co se s tebou stalo?"

Vydala se ke mně. Jen lehce jsem švihl katanou ze strany na stranu. Došlo jí, co tím myslím, a zastavila se.

„Byl jsem už odjakživa. Jen jsi příliš slepá~."

„Když jsme byli malí, nechoval jsi se tak. Hráli jsme si, copak si to nepamatuješ? Na schovávanou, na zajíce-"

„Zmlkni," přerušil jsem ji.

„Samozřejmě, že si to pamatuješ. Jak bys mohl zapomenout? Vždy jsi se smál, nebyl jsi nebezpečný. Proč jsi se tak změnil? Neměl jsi důvod."

Tak je hluchá?

Má pravdu, neměl jsi důvod.

„Důvodů jsem měl až dost."

Pozor, je přímo u nás.

Měl pravdu, Omega se za mluvení dostala až skoro ke mně. Tak zjistíme, co hodlá udělat.

„A co za důvody to bylo?"

Koukl jsem se jí do očí, teď temně šedých. Výpadky barev jsou někdy nevýhodné.

„Byli jste to vy, sestřičko moje milovaná~." Oslovení zaznělo s dosti ironickým podtónem.

„Byla to Loo, že ano?"

Neodpověděl jsem a místo toho koukl do dálky. Je tam na obzoru nějaká postava, nebo se mi to zdá?

Nezdá se nám to. Opravdu tam někdo je.

Ucítil jsem dotek na tváři. Překvapeně jsem ucukl a v tu chvíli se objevil další záblesk barev, tentokrát do fialova. Vážně mě zkusila pohladit?

Je to tvoje sestra, je logický, že se tě snaží uklidnit.

„Proč jsi to udělal?" zeptala se tiše. Ona vždy mluví potichu, ale tohle bylo tiché i na její poměry. Jen jsem pokrčil rameny a lehce protočil katanu v ruce.

„Nemusíš takový být. Každý se může změnit."

„Snažíš se mi namluvit, že poté, co jsem zavraždil ostatní, se můžu najednou uklidnit a ty nebudeš vůbec nic řešit?"

„Nesnažím se ti nic namluvit. Říkám ti pravdu, Pazuzu."

Zase dotek na tváři. Čekal jsem, že to udělá, takže jsem neuhýbal. Jemně mě pohladila prsty po tváři a pak se dotkla strany krku. Bez kápě na hlavě jsem se cítil dost nepříjemně, proč mi vlastně osahává krk?

Sourozenecké gesto, neznáš? A jo, sorry.

Začínáš mi lézt na nervy, drahá.

Omega se na mě podívala a mně se díky tomu vybavila jedna stará vzpomínka, ještě z dětství. Tenkrát na mě koukala naprosto stejně, když jsem spadl a zranil se. Litovala mě. Tak tohle ne.

„Tvojí lítost nepotřebuju, díky," zavrčel jsem a ucukl hlavou. Stáhla ruku k sobě a smutně si mě prohlédla.

„Změnil jsi se. Mluvíš jako oni."

„Mění se každý, Omego."

Rána v rameni. V rameni se mi objevila dýka. A pak bolest, která prošla celým tělem. Tiše jsem zasyčel a chytil se za rameno.

„Promiň mi to, ale dělám tu jedinou správnou věc," řekla Omega potichu a pak mi skrz záda protrhla několik dalších dýk.

Měli bychom se začít bránit.

Jaký měli bychom začít, koukej něco udělat!

Další dýka. V krku. Sledovala mě, čekala, kdy padnu. Ale tu radost jí neudělám. Nijak jsem už nedával najevo, že mi asi za chvíli explodují záda.

„Jedinou správnou věc? To zrovna," zavrčel jsem a narovnal se. Nechala dýky rozplynout, asi si myslela, že se nebudu moct hnout kvůli ranám.

Chyba~.

Pravda, chyba, o které se mohla vzápětí přesvědčit díky kataně pod srdcem. Zalapala po dechu a zhroutila se. Evidentně už schytala až moc ran. Došel jsem k ní, zvedla ke mně lehce zakalené oči.

„Tohle je jediná správná věc, sestřičko."

A s těmito slovy jsem jí zarazil katanu do krku. Zachrčela a pak přestala dýchat a její oči chytily skelný odlesk. Přes katanu se mi po ruce rozšířily tmavě modré znaky, které po chvíli zas zmizely. Mám nadvládu nad dimenzí. Schoval jsem dýku do pouzdra a pomalu se vydal pryč.

Zabil jsi vlastní sestru! Co jsi to udělal?!

Zabil jsem i někoho, koho jsem miloval. Omegu jsem odjakživa nesnášel, je dobře, že je mrtvá.

A-ale... Pomáhala ti. Nechtěla ti ublížit, až do poslední chvíle se tě snažila donutit, aby ses uklidnil.

Problém? Nepotřebuji, aby mě uklidňovala.

A co hra na zajíce? Vážně ti to nechybí?

Zastavil jsem se.

Proč by nám to mělo chybět?

Byl jsi šťastný, Pazuzu. A když my tu nebyli, smál jsi se. Loo tě změnila, měla pravdu.

Proč by mě měla změnit? Choval jsem se tak už od začátku.

Nechoval a ty to víš.

Mlč.

Vydal jsem se zas od těla pryč a pak si jen sedl na větev stromu.

Uvidíme, jestli ta postava na obzoru přijde blíž~.

Ty postavy. Jsou dvě.