Láska bez hranic ✓

×12×

Ráno když se probudím, Lucas vedle mě neleží. Asi už šel na snídani. Nebo za Cathy. Zvednu se z postele, převléknu se do šatů a sejdu dolů.

,,Lily!" zakřičí hlas Cathy od schodů. Otočím se a spatřím jí, jak běží směrem ke mě. A za ní běží Lucas.

,,Co se děje?" zeptám se když ke mě doběhne.

Cat se snaží popadnout dech. Zajímalo by mě, co mi chce říct.

,,Lucas nedokáže..." začne ale jmenovaný jí přeruší.

,,Neposlouchej ji!" křikne rudý Lucas. Nevím od čeho je tak rudý. Buď je naštvaný nebo z toho běhu.

Všichni na nás koukají.

,,Lucas nedokáže unést kufry. Dva kufry."

,,To není pravda," řekne Lucas na svojí obranu.

,,Je." Jako první se začne smát král Ahren a královna. A k nim se přidá i Cat a já.

Po tom, co dá Cat gól ve fotbale který navrhl Lucas příjde na řadu loučení. Prvně královna, Lucas a pak já.

Obejmu Cat a snažím se, si zapamatovat jaké to je když mě objímá jelikož to dlouho nezažiju.

,,Nezapomeň že já vím všechno," ukáže na mě a Lucase. Kouknu jeho směrem a až teď si všimnu že brečí. Nikdy jsem ho brečet neviděla - když nepočítám ten brek u jeho záchvatů smíchu - a ani jsem nechtěla. Alespoň ne ze smutku. Ze štěstí a smíchu ať se brečí klidně každou chvíli, ale ze smutku? Ne.

Dojdu k němu a obejmu ho. Omotá mi ruce kolem pasu a přitáhne si mě k sobě blíž. Bradu si položí na mojí hlavu a jeho slzy mi padají do vlasů.
,,To bude dobré," řeknu mu.

×××

,,Lucasi!" křiknu na něj. Jde rychlou chůzí do pokoje a nejspíše se mě rozhodl ignorovat. Můžu na něj křičet nebo mluvit jakkoli, on ale jde pořád dál jakobych nebyla.

,,Lucasi!" Zase nic. Z nohou si sundám ty přiblblé baleríny a rozeběhnu se za ním. Zrovna vchází do pokoje, ale ještě než stihne zabouchnout dveře vlezu za ním. Jen na mě hodí pohled typu 'teď nemám náladu, jdi pryč' a dál si mě nevšímá. Prostě mě ignoruje.

Sedne si na postel, zády ke mě a vloží si hlavu do dlaní. Chvilku jenom stojím u dveří, pozoruji jeho záda a přemýšlím, co mu řeknu. Nebo mám odejít a nechat ho tu? Ne, to bych neudělala.
V očích mě zaštípou slzy, protože vidět ho takhle je pro mě hrozný. A vím že jednou bude určitě i v horším stavu ale na to radši nemyslím.

Konečně se odhodlám promluvit a tak si jenom popošlápnu a zamrkám abych už neměla slzy v očích.

,,Já chápu že ti odjela sestra a vím jak se cítíš. A i když odjela před pár hodinami tak mi taky chybí ale mohl," udělám k němu pár kroků až stojím na druhý straně postele a pokračuju, ,, mohl bys se mnou mluvit? Nebo mi alespoň říct ať vypadnu že chceš být sám? Jen prosím tě něco řekni protože já fakt nevím co dělat."

Ticho. Nic neříká.

,,Mohla bys odejít?" promluví konečně. Ani na mě neotočí hlavu, jen ji zvedne a podívá se na protější zeď.

,,Ale..."

,,Prostě odejdi," zvýší trochu hlas ale já pořád stojím na místě.

,,Lucasi..."

,,Lily odejdi!" řekne rázně.

Zhluboka se nadechnu, odejdu z pokoje a zamířím do svého.

×××

Vezmu si mikinu a vyjdu na balkón ve svém pokoji. V ruce držím hrneček s teplým ovocným čajem který mi donesli komorné.
Sednu si na studenou zem, ale to je v tu chvíli to nejmenší co mě zajímá. Opřu se o zeď a hrníček položím vedle sebe. Dám si hlavu do dlaní a z očí mi ukápne slza. Lucas se mnou od rána nepromluvil. Vlastně ani neměl jak, celý den jsem ho neviděla.

Můžu tu sedět minuty nebo hodiny, ale je mi to jedno. Sice už mi mrznou ruce a čaj už je vychladlý ale dovnitř nechci. Proto tu prostě dál sedím, občas mi z oka ukápne slza a koukám na oblohu. Jsem tak ponořená do pozorování hvězd že si ničeho nevšímám.

,,Nastydneš," ozve se vedle mě. Polekaně k místu otočím hlavu a trochu si oddychnu. Lucas si sedne vedle mě, ale ještě předtím si sundá svojí mikinu a přehodí mi jí přes ramena.

,,Ty máš co říkat. Vem si ji nazpět," řeknu mu, ale do očí se mu nepodívám.

,,Já," začne, ,,chtěl bych se omluvit, za to, jak jsem na tebe vyjel. Docela mě vzalo že Cat odjela," dořekne a já na tváři ucítím jeho pohled. Otočím k němu hlavu a po tváři mi sklouzne pár slz.

Mám mu odpustit? Nemám?

Místo slov mu vlezu na klín a a obejmu ho kolem krku.

,,Díky," zamumlá a nahmatá moje ruce.

,,Si úplně ledová!" zděsí se když mě chytne za ruku.

Pokrčím rameny že mi to je jedno. Lucasovi ale nejspíš ne, vytáhne mě totiž na nohy a strčí do pokoje. Zavře za náma dveře, vezme mě do náruče a dojde se mnou do postele. Se smýchem spadnu do peřin. Lucas mě po bradu přikrije peřinou a pak si ke mě lehne. Obejme mě kolem pasu a natiskne k sobě. Trochu se pousměju ale za chvíli už nic nevnímám. Propadnu totiž do říše snů.