LÁSKA JE (snad) PROBLÉM

Kapitola 10.- MRKEJ

Ráno mě probudil neohrabaný budík. Nemohla jsem vsát. Bylo to těžké. Do očí mi svítilo ranní slunce a ostře mě oslepilo. Svět se mi rozlil a já viděla zakaleně , jako kdyby mi někdo do očí nalil mléko. Zalehli mi uši co jsem se pokusila posadit se. Rychlým pohybem se mi zamotala hlava a já upadla zpátky do spánku.  Černo a jenom černo. Nic jsem neviděla jen černočernou tmu. Barva sesvětlala na ošklivě šedivou a v ní se začali točit barvičky. Žlutá skvrnka a pak modrá šmouha. A Najednou bum. Do tváře mi někdo zarazil svojí dlaň. Strašně jsem se lekla co jsem ucítila štípavý mráz. Mrkla jsem a opět mé oči zalilo světlo slunce. Tentokrát jsem, ale už nespadla ani neviděla černobíle ale zaostřila jsem tátu a mámu sedící na mé vysoko přidělané posteli. "Co se děje?" zeptala jsem se jich zmateně a skoro stejně zmateně se mě máma zeptala jestli jsem v pořádku. Táta pak dodal, jak mi je a co se stalo, že jsem se sebou tak složila a já začala vyprávět... "Probudila jsem se, posadila se, spadla, neviděla, pak už jo. A teď sama nevím.""Dobře tak... půjdeš do školy a kdyby náhodou, volej Kaily." oznámila mi už trochu uklidněná mamka. Odešli z pokoje a zavřeli. Dlouho jsem ještě seděla na posteli a přemýšlela co se to stalo. Pobolívala mě hlava a víčka mi kmitaly abych opět neusnula. Pak z chodby slyším jen Esterčino "Ahoj!" a zabouchnutí dveří. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Esterka s tátou odchází do školky v 7:05 a to já jsem už 10 minut vzhůru. "Och ne, nestíhám." za jančila jsem a střelhbitě seskočila z postele. Moje vypravování bylo vskutku rychlé, zběsilé a vlastně i rekordní. V koupelně jsem se namalovala pak běžela do pokoje kde jsem si oblíkla kraťasy a krajkované tričko. Zvolila jsem vhodné náušnice, pročesala si důkladně vlasy a rty přejela průhledným leskem. Popadla jsem kabelku, která ladila ve svém mléčně béžovém odstínu ke kraťasům a svými třpytícími kamínky k náušnicím. "Ještě desky na vysvědčení a běžím." řekla jsem si v duchu. Zamkla jsem dveře a zavolala si výtah. Ten jel akorát z osmého patra. Odfrkla jsem si, že vše stíhám a postavila se k právě otevíracímu výtahu. V kabince byla Isabell. Vystrojená jak, kdyby šla na ples. Vlasy měla spletené do culíku. Řasy výrazně namalované pronikaly přes černé brýle, které ladili k jednoduchému černému tričku s výstřihem do vé. Triko s krátkým rukávem měla zastrčené do dlouhé sukně, která zakrývala silnější lýtka, kolena a stehna. Na nohou měla žabky s kamínkem a nehty jasně ukazovali manikůru natěšenou na léto. Přes ruku měla přehozený bílí svetřík, který ladil s drobnými perly v náhrdelníku a v náušnicích.  Oproti mě byla princezna. Ale jakoby nešlo o krásu, pointou bylo, že jsem nechtěla do výtahu....s ní. Nejen že bych si vedle ní připadala jako socka ale hlavně jako ubožačka, která jí převrátila vztah. Musím být ovšem silná. I přes panickou hrůzu jsem do výtahu nastoupila a jistě jí řekla "Ahoj Isabell!"  "Ahoj" řekla mi otráveně a koukala se do zrcadla o které se pravým ramenem opírala. Chtěla jsem být milá a zdvořilá a tak jsem jí pochválila, že jí to opravdu moc sluší. Ona mi oplátkou na to odvrátila pohled do země a nechala naskočit své husté obočí. "Nulté podlaží." ohlásil ženský hlas výtahu a já jako první vystoupila. Před dveřmi čekala Dixie, které to taky velmi slušelo. Vybrala si modře pruhované šaty a značkové lodičky. Na krku měla připnutý řetízek se svým počátečním písmenem D a vlnité vlasy jí padaly do přepudrovaného obličeje. "Čauky Kaily." vyhrkla překvapeně a objala mě. Já se odtrhla abych jí nemusela vidět s Bellou a pospíchala za Tori. Ta na mě už čekala a hned co mě uviděla začala hudrovat, proč tak dlouho čeká. Zamluvila jsem to pochvalou outfitu. Tori měla tílko s kytkami a krátkou sukni. Sandály a prstýnek s náramky. Dala si záležet aby vypadala na poslední den školy dobře. Opět jsem si připadala hloupě. Proč mě tyhle věci jsou úplně šuma fuk a ony se o to tak zajímají.  Dneska jsem si, ale vinu pokládala na sebe. Měla jsem se víc vymódit. Doufala jsem, že aspoň někdo ve třídě bude vypadat tak blbě jako já. Ale ne. Co jsem přišla do třídy naděje mi vyhasly. "Nic si z toho nedělej." uklidňovala jsem sama sebe. Objala jsem přátele a v dálce od dveří jsem zahlédla svého nového kluka. Mojí lásku. I Rayenovi to slušelo. Taky modrobílou košilí nikdy nic nezkazíš. Ušklíbla jsem se a mrkla . Nevšiml si. Koutky mi sjely dolů. Otočila jsem se zpět ke kamarádům a přidala se do konverzace. Každý už básnil o prázdninách a plánech na léto. "Já osobně strávím léto v Itálii, s kamarády. Pak mě čeká tábor a nakonec soustředění ." s radostí jsem oznámila přátelům a působila nadšeně a nedočkavě abych zamaskovala svojí smutnou tvář. O hodině, kdy náš třídní učitel mluvil o celkovém školním roků mrkala jsem na Rayena a on mi oplatil pozdrav. Rozesmála jsem se a najednou si uvědomila že to mrkání není až zas tak marné.