LÁSKA JE (snad) PROBLÉM

Kapitola 7.- TO NENÍ ZÁVIST, ALE LÁSKA

Náramně jsme se s Bell bavili. Zavzpomínaly jsme na to jaké jsme dávali holkám přezdívky, jako třeba Dixie - Dix, Tori - Tor, jí Isabell- Isa, ale spíše Bell a mě Kaili - Kal. Zlatý časy, nebo když jsme spolu řešili každého kluka co prošel a hodnotili jsme ho od jedničky (nejnižší) do deseti (nejvyšší). Asi jsme spolu trávili tolik času, že mi to začalo chybět. Isabell se mi pak přiznala. "Kaili, já mám kluka." řekla mi  na rovinu a s ničím se nepatlala. "Cože?" vyděšeně jsem pískla. "Nikdo to neví, a prosím nikdo to vědět ani ne má.""Okey! Ale pod podmínkou, když mi řekneš kdo to je." nakázala jsem jí. "Jo... je to Rayen."(Rájen)Já na ní jen koukala a sama sobě si v duchu říkala, jak hluboko jsem klesla. Ona ta...ta... má kluka a já stokrát lepší ne? Podívala jsem se do země a začala si vše uvědomovat. Konečkami prstů jsem si projela těsně kolem spodní linky oka a setřela si tak kapky slz. Pak jsem se podívala zpátky na Bell, která na mě vážným výrazem koukala. Nadechla jsem se a optala se jí jak dlouho už spolu jsou. Isa se po ušklíbla a řekla: "Dali jsme se dohromady ráno... kolem 9. Zatím se strašně milujeme i když je to teda všechno teprv na startu."  Když jsem jí poslouchala měla jsem rukou opřenou bradu, ale poté co mi to řekla jsem se chytila za čelo (zároveň se opírala o loket) a smrskla obočí k sobě. Posledními články prstů jsem vrásky projela nahoru a vypadalo to jako bych si je chtěla dát k vlasům. Oči jsem vyvalila a poté co jsem vrásky vytáhla ke kořínkům vlasů jsem se rukou chytla i za pusu. "Vážně?" vydala jsem. "Jo fakt, není to super?" zeptala se Bella. Chtěla jsem jí na rovinu říct, že se naprosto totálně pomátla, že jsi představuje vztah jako z pohádky, a že je to blázen, který se neví co udělal. Její život se propadne tomu co mě, ale na tom nezáleží.Spíš to, že ten kluk nemá oči, když se dal do hromady z tou hromadou čehosi. Než jsem jí to, ale stihla vyblejt přímo do klína přišla do pokoje Debbi se skleničkou vína a vesele Isabell oznámila, že půjdou domů, že to mají daleko. Bell se začala smát. Všechno to zkazila, to krásně ztrávené dopoledne a kus večera blbou poznámkou MÁM KLUKA a trapným zasmání, kdy to vážně nebylo vhodné. Otočila jsem se zpátky k Isabell a řekla jí až už jde. Zabouchla za sebou dveře a já se rozbrečela. "Jsem bez kluka a ona chodí z někým kdo se mi líbí." Bouchla jsem obličejem do sestry polštáře a teprve pak jsem si uvědomila co jsem vlastně řekla. LÍBÍ? Mě se Rayen líbí? Od kdy a proč? 

Měla jsem zvýšený tlak a tep. Srdce mi neustále bušilo v rychlém intervalu a já se bála aby ho přes tenké panelákové zdi nikdo neslyšel. Opřela jsem se o stěnu a poslouchala svůj dech, který nabíral hlasitosti i rychlosti. V tu chvíli přišla Ester a já se chytila za srdce a polkla. "Co tu děláš?""Je to i můj pokoj ne?"povrchně se zeptala. "Jo je, sorry.""Co je sorry?" zas se ptala. "Promiň!" zvedla jsem na ní hlas a ona mi na to "Kailo!" Teda neměla jsem potřebu se hádat s mladší sestrou a tak jako ten moudřejší jsem zavolala rodiče, kteří byli tak na mol, že překvapivě byli na mojí straně a odvedli Ester pryč z pokoje. Zapnula jsem si mobil a napsala Rayenovi. 

                                                                           Rayen_____

                                                                        19:02

Vy: Čau, prej chodis s Bellou.

                                              No. Jak to víš? Stejně teprv 1o hod. : Rayen

Vy: se chlubila. To víš kamarádky.

                                                                         Jasně. A co jako chceš: Rayen 

Vy: Tebe ne :d

Ve zkutečnosti jeho jo. Začala jsem po něm prahnout jak zatoulanec po vodě na Sahaře. Chci ho mít jen pro sebe. Nejsem mrcha, ale pomalinku mi to docházelo. Když jsem byla s Juliasem nepotřebovala jsem někoho kdo mi bude psát láskomilné textovky. Podvědomě se mi Rayen líbil, ale srdce mi to zatajovalo, protože tu byl Julius. Jenže teď moje osamělá dušička volá o pomoc, jelikož tu není už ten kdo mě miluje. Isabell mi Rayena jen připomněla a v srdíčku se zas zašila ta díra, kterou kdysi vyplňoval Julius. Takže vážně nejsem mrcha deníčku. Celou tu dobu to byla láska, která teď vykvetla. Pro jistotu to byl zas mozek, jenž mi radil až se s ním bavím, protože to dělá jeho lásce srdci dobře. A tak jsem vlastně zjistila, a že se mi ulevilo, že to jen jen zamilování a nezávidím Bell  jejího kluka, spokojenost. "Ach božínku." pousmála jsem se na telefon a vyřkla. Na konec je to přeci jen láska a není to závist.