LÁSKA JE (snad) PROBLÉM

Kapitola 8.- VĚŘ MI

Víkend skončil. Nastalo zase pondělí a jak jinak než škola. Tenhle týden ve čtvrtek už bude vysvědčení a pak prázdniny. Už jen přežít ty čtyři dny. 

Ráno mi opět zvonil budík. Tak jako každé mé ráno jsem slezla s postele a doplížila se do kuchyně, z kuchyně pak do koupelny a z koupelny pak zpátky do pokojíčku. Otevřela jsem skříni s oblečením a unaveně upírala pohled do velkých hromad a kup hadrů. Prohrábla jsem jednou z hald a vytáhla lososovitě růžové legíny. Vysunula jsem šuplík a uchytila volné modré tričko. Byla jsem hotová a mohla konečně odejít. Před vchodem domu mě nikdo nečekal, tak jak to bylo dříve. Vchod do našeho baráčku je okachličkovaný mramorovými dlaždičky, a je zasazen do panelového prostoru. Tvoří dojem toho, že v našem paneláku je díra. Vyšla jsem ven a chvilku čekala v otevřeném vestibulu. Nasávala jsem vzduch a připadala si jako upír, který se bojí vyjít na slunce, aby ho nesežehlo na černý popel. Nevím sama čeho jsem se tak bála... jestli reality, která se skrývá mimo moje rodinné zázemí, kluka, kterého jsem zjistila, že miluji nebo opravdu slunce. Překročila jsem vyvýšený okraj a seskočila jsem na chodník. Vystoupila jsem na slunce a zaradovala se, že nejsem na uhel.  Vydala jsem se na cestu. Vzala jsem to kolem parku. Listnaté stromy zdobily malý čtvercový park, uprostřed rostly kopřivy a kolem staré budky poletovali ptáčci.  Babička a dědeček pozorovali své vnouče, jak park na svém kole objíždí pořád dokola a nějakou paní tam zatáhl veliký pes. Cesta do školy se mi zkrátila. Už jsem šla jen pořád rovně. Do cesty se opíralo vycházející slunce a kolem cesty se roztahovaly borové stromy. Chodník se rozvětvoval a suchá tráva překrývala popraskanou tmavě šedivou silnici. Po mé pravici bylo dětské hřiště a vepředu se mi do cesty stavěli vysoké paneláky. Zastavila jsem se před vchodem a Tori akorát vyšla. Rozhlížela jsem se po rovinné zemi, kde se lemovaly nejrůznější druhy květin. Tori už ke mně přišla a šťouchla na pozdrav. "Co je?"zeptala se a já se konečně probudila ze zamilovaného snu o přírodě. "Nic Tor, v pohodě....jdeme?""Proč ne?" odvětila flegmaticky Tor. 

Ve škole to byla hrůza. Přesný opak poklidného rána uprostřed města. Ve třídě byl hluk. Spolužačky zalézaly pod stoly a zabarikádovaly židlemi uličky mezi lavicemi. Kryly se před kluky, kteří po sobě házeli navlhčenou houbu nebo křídy. Učebna se proměnila v bojiště. Na jedné straně stáli jedni a na druhé zas druzí. Pálili po sobě vše co jim přišlo pod ruku a jejich cílem bylo zamazat své protivníky a přitáhnout na sebe pozornost. Denis byl jak kulomet. Od tabule nabíral rozlámané křídy a házel jednu za druhou. Byl velmi přesný avšak Brayen se mu dobře vyhýbal. "Kam se schovat?" řekla jsem si sama pro sebe a Tori do mě šťouchla jako návnada, která má odlákat. Mezitím co jsem byla přímo uprostřed pánské bitvy Tori po okraji zdí třídy přiběhla ke své velmi blízké lavici a ukryla se pod ní aby nedostala mokrou houbou "Utíkej!" zařvala na mě vyplašená Tori a já se rozeběhla skrz třídu. U mého místa jsem odhodila tašku a posadila se na židli a sklonila hlavu dostatečně nízko. Bitva se blížila ke konci. Kluci již neměli munici ani obětní beránky. Postupně se každý odebral do své lavice a vydýchával. Bojiště tedy naše učebna vypadla jak po 3. světové válce. Když přišel třídní učitel Mort Parker dostal málem infarkt z pohromy v naší třídě. Kluky taky pěkně seřval, prý mohlo jít i o život. Po svém nekonečně nudném proslovu konečně začal vybírat učebnice. Přišla řada na mě. Učebnice jsem měla v naprostém pořádku jen ty ohlé rohy. Stejně celé to bylo už za mnou a já chtěla vyřešit tu mojí nechápavě zamilovano-zamotanou hlavu. Důvěrně jsem přišla za Isabell, která si povídala s Dixie a odtáhla jí. "Tak co tvá láska?" "Radši nic, už je po všem." řekla mi na to Bell. "Počkej, jako že jste se rozešli, to mi hlava nebere""To je moje věc Kaily. Už ti nemůžu věřit.""Co, to nechápu?" zeptala jsem se jí a ona mi na to: "Viděla jsem ty tvoje závistivý oči, myslíš si, že o tom, že nemáš kluka nic nevím. Dixie mi o tom řekla. Nejdřív jsem to brala na pohodu, ale když se se mnou ještě ten večer rozešel bylo mi to divný. " "Já za váš rozchod nemůžu." začala jsem namítat. "No ovšem to ti tak budu věřit.Když nemáš kluka ty, tak nikdo!" Málem se rozbrečela a já taky. "Ne to nemá smysl Kaily, jako bych tu nebyla a nic ti neřekla." "Jasně, že to má smysl. Já se chci obhájit. Nic jsem neudělala vážně. Veř mi." "Dobře i tak jak mi to dokážeš?" "Těžko Bello... stačí když budeš věřit." Isabella odešla. V jejích modrých očích s mírnými žlutými skvrnkami  se objevila nejistota mi věřit, zmatenost i slzy. Dlouho jsem stála na místě a dívala se na ní. Dixie nechápavě utěšovala a přitom se dívala na mě co se stalo. Sama jsem si z toho moc neodnesla. 

Ten den jsem ještě napsala Rayenovi. Naše debata se týkala jejich rozchodu. Psal, že nevěděl, proč se do toho vztahu pustil, když k ní moc nic necítil a ani se mu nelíbila. Pochopil, že to byla kamarádka a náhodou se z toho vyklubalo něco víc, něco co nemělo hlavně být.  Náš textový monolog se svrhl k normálnímu psaní a už ne řešení rozchodu. Celé jsem to využila jako příležitost v můj prospěch a když to tak neomaleně řeknu jako svádění přes esemesky. Polichotila jsem mu sem tu tam něco a byla jsem nadmíru překvapená, že on i mě. Co když celá tahle láska není jenom na mojí straně, ale je oboustranná. Láska plus věda. Vždycky jsem se zabývala teorii lásky. Bůh mi dává asi šanci na nový vztah, asi mi věří a já jemu.