Autobus

Zase jako vždycky

Ten pocit, když se ráno vzbudíš a vedle tebe pípá budík a ty víš, že za chvíli zmlkne, ale ne na dlouho. Po sedmi minutách se opět rozpípá a tebe donutí ho zamačknout a neohrabaně vstát rozespalou z postele do tmy. Zavřeš oči, protože víš, že kdyby jsi bez zavřených očí zapla lampičku na stole, asi by jsi oslepla. Podíváš se na tu hroudu bordelu, co jsi měla už včera uklidit a udělá se ti zle. Hrábneš po oblečení, co jsis včera připravila na židli a vrazíš si klíče a vodítko do kapsy. Jdeš vzbudit psa a připneš mu vodítko k obojku. Vyjdeš s nim ven do toho mrazu, ruce hluboko v kapsách. Je ti čím dál tím větší zima. Pes pořád jenom čuchá a hledá vhodné místo. Trvá to věčně.  Chlad se ti postupně dostává pod bundu, ledový vítr bičuje tvůj obličej. Konečně, otevřeš dveře a pocítíš úlevu, když se ti přes prsty a obličej přeleje teplo. Pak už si jen vyčistíš zuby nalíčíš a popadneš tašku a jdeš do toho znova. Tentokrát ti však už taková zima není, mráz je snesitelnější a ty vůči němu odolnější. Stokrát stejná cesta, mohla by jí jít poslepu. Dojdeš na zastávku a stojíš tam jak tvrdý y a čekáš až autobus přijede. Mezi tím pokukuješ po ostatních cestujících a zkoumáš jestli tam není náhodou někdo koho znáš. Znáš v podstatě všechny, ale vždycky se objeví neznámá tvář. A pak už si jenom nasadíš sluchátka a necháš se drncavě vézt tam, kam každý všední den.... 

Další 2 kapitoly budou asi trošku nudné, ale začátky takové bývají. Slibuju, že další kapitoly už budou zábavnější. 😉😊