Autobus

sluchátka 🎧😂

Od té doby co mě chytil za ruku jsem ho neviděla. Jezdila jsem s terkou dennnodenně autobusem v různý čas abych se zkusila trefit do toho jeho ale nic. Stála jsem na zastávce a už po druhé jsem pohledem prozkoumávala frontu cestujících, jenže jsem ho neviděla. Začala jsem se tedy zase plnohodnotně věnovat Terce.
Nastoupili jsme do autobusu a Terka se mě zeptala koho to furt sakra vyhlížim. "Aaale nikoho.." odpověděla jsem a věnovala jsem jí ten nejzářivější úsměv, který jsem byla jen schopná udělat. Zakroutila očima a podívala se na mě s výrazem, který jasně říkal že mi nevěří. "No fakt!" Vyvalila jsem oči a hrála uraženou. Obě jsme se po chvilce zasmály a dál už to nepitvaly. Terka zase vystoupila na svojí zastávce a ještě na mě stačila houknout, že si napíšeme. Kývla jsem na souhlas a autobus se drncavě rozjel. Vedle mě se uvolnilo místo, ale já nevnímala kdo si tam sedl, protože jsem měla už dávno sluchátka. Ucítila jsem jemnou známou vůni. Nedokážu popsat jako co voněla ale byla to kombinace jemnosti pohlazení volnosti a síly. Nechápu jak jsem mohla říct že někdo voní jako síla nebo pohlazení, ale jiná slova jsem nenašla. Podívala jsem se na majitele té vůně a vytřeštila jsem oči. Kdo asi vedle mě mohl sedět... Jo přesně... Tomáš. Tomáš Plesl. Pobaveně se usmál a uklidňoval mě modří, která vycházela z jeho očí. Začala jsem zase dýchat. Ústa se mu pohnula jak něco řekl. Došlo mi že mě písnička řeže do uší a vyndala jsem sluchátka. "Co?" Zeptala jsem se a začala jsem červenat. Po chvilce ticha jsme se začali oba smát. "Říkám nechceš si sundat sluchátka?" Řekl a zase se usmál. "Jo jo promiň. Už jsou dole." Řekla jsem a nemotorně jsem je uklízela zpátky do batohu. Po celou dobu mého boje se zipem a neposedným kabelem od sluchátek se na mě díval. Každý můj pohyb bedlivě sledoval. Usmála jsem se, ale dál se věnovala batohu. Konečně jsou tam. Udělala jsem jakože si umírám pot z čela a u toho jsem si trošku oddychla. "No to musela být hrozná dřina." Usmál se lišácky. "No to teda byla, ten kabel ne na ne se vejít do kapsy." Stěžovala jsem si na oko. Zase jsme se smáli. Trošku jsme se uklidnili a nastalo ticho. "Sluchátka" prohlásil. Následoval další výbuch smíchu. "Sluchátka, sluchátka, sluch-, slu-" nedokázala jsem se přestat smát. On taky ne. Váleli jsme se po sedačkách a nechali smíchu volný průchod, takže lidi okolo nás si začali nenápadně odsedávat na druhý konec autobusu. Smích nás přešel ve chvíli kdy autobus ohlásil moji zastávku. Podívala jsem se na něj a on udělal smutný obličej. Usmála jsem se, zakroutila hlavou a pomalu vystoupila. Za oknem odjíždějícího autobusu jsem ho viděla jak něco říká. Neslyšela jsem co ale bylo mi jasný co říká. Sluchátka pomyslela jsem si a usmála se...

Tak a je to. Další kapitolka je tady. Konečně se něco děje. Dejte mi vědět jak se vám příběh líbí. Co gify na začátku? Dobrý?
Děkuju za každé ohodnocení. Zase někdy Čau! 😁😊