Autobus

Držím tě 👋☺

Stojím v autobusu a  držím se kovové tyče. Neustále přichází další a další cestující a autobus praská ve švech. Řidič musí otevřít prostřední dveře aby mohli lidé nastupovat. Ve dveřích se objeví blonďatá hlava s tmavě modrou bundou. Koukám na něj jak se cpe do mezery mezi mě a nějakou paní. Jednou rukou se chytne držadla na sedačce a druhou dá volně kolem těla. Ani se na mě nepodívá. Já na něj taky ne. Pevně svírám železnou tyč jak jsem nervózní. Všimnu si jak on držadlo sedačky také. Usměju se. On si toho koutkem oka všimne. Usměje se taky. Autobus se rozjede a cukne sebou. To jsem ovšem nečekám a zavrávorám. Padám na nějakého pána, ale.....Jeho silná paže mě přidrží a vrátí zpět. Podívám se na něj. Díváme si teď rovnou do očí. Rozeznám sebemenší detail jeho modrých(ach bože, tak modrých!)očí. Pomalu mu dochází, že mě ještě furt nepustil. Drží moji ruku v úrovni lokte. Podívám se na ni a pak zpátky na něho. Okamžitě ji sundá. S očima dokořán koukám na ubíhající krajinu. Slyším jeho zrychlený dech. Úplným koutkem oka vidím jak svírá a zase rozevírá pěst. Snažím se zklidnit dech ale nejde to. Nejdřív cítím jen takové šimrání, ale pak.....Jeho prsty se propletou s mými. Zorničky se mi rozšíří a srdce skoro vyletí z hrudníku. Když na sobě ucítím pohled trhnu hlavou a podívám se na něj. V očích má nejistotu a nervozitu. Snažím se aspoň trochu usmát ale můj obličej je strnulý. Nakonec se mi koutky přece jen pohnou. To ho uklidní. Usměje se taky a palcem mě pohladí po hřbetu ruky. Já opatrně jeho taky. Pak už jen oba nepřítomně koukáme co se děje za okny autobusu.
Najednou nastane čas mého výstupu. Pomalu pustím jeho ruku a když se otevřou dveře a já vystoupím, otočím se a ve dveřích stojí kluk s tmavě modrou bundou a nepatrně mi mává. Dveře se zavřou a já už jen očima doprovázím odjíždějící autobus...

Další kapitolka je tu děcka. Už bylo na čase aby se mezi nimi něco stalo. No ne? Dejte vědět jestli se vám líbí obrázky na začátku příběhu. 😉😊 zatím ahoj!!😀🙋