Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola I.

Pokaždé souhlasil, jinak by přestal být králem... Nikomu nepříslušelo, aby mu řekl „Je načase přinést oběť".

- Mary Renaultová: Král musí zemřít

V žáru poledního slunce postupoval Avatar team, rozšířen o pár nových členů, směrem k Západnímu vzdušnému chrámu. Vlekli se pěšky, vyčerpaní a rozmrzelí. Invaze pro ně nebyla úspěšná a mohli být rádi, že vyvázli živí a relativně zdraví. Poražení a zneklidnění postupovali ke svému plánovanému úkrytu – ke skalním pagodám, na stinném místě s profukujícím větrem, kde by se mohli ochladit, odpočinout si a promyslet další postup. Aang potřeboval učitele ovládání ohně, a protože ho nenapadal nikdo vhodný, začínal být rozmrzelý a nepříjemný.

Katara se snažila neztratit optimismus a nadhled, třebaže byla stále ještě otřesená vývojem jejich invaze. Zároveň se snažila Aanga zapojit do diskuze o tom, kde najít jeho budoucího učitele. S Aangem v tuto chvíli nebylo zrovna nejsnazší pořízení, nesoustředil se, lítal si mezi pagodami na kluzáku a pokaždé, když se mu Katara snažila domluvit, vzdálil se pryč s pokřikem „Promiň, Kataro, vůbec tě neslyším!...". Když se jej konečně podařilo dostat zpátky na zem a mluvit s ním, choval se podrážděně a návrhy ihned zpochybňoval. Pro Kataru nebylo nejjednodušší jej uklidnit a povzbudit, ale držela se nápadu, že by mohli najít muže jménem Yeong Yeong, který Aanga již kdysi učil.

Mezitím, co se tým takto domlouval, pohyboval se po chrámu nezvaný host – jeho zjizvený obličej bezpečně prozrazoval jeho totožnost. Princ Zuko se totiž vydal nevídaným směrem – chtěl se stát avatarovým spojencem, nejlépe přítelem a s podporou celého týmu dobýt zpátky svou korunu a porazit svého otce i šílenou sestru. Ale byl tu jeden velmi zásadní problém – jak by mohl přimět lidi, které tak dlouho pronásledoval a trýznil, aby mu najednou padli kolem krku, jen tak pro jeho „krásné oči"? Avatar team si byl jist, že je ve sto let opuštěném komplexu chrámu sám a nehrozí jim žádné nebezpečí. Možnost, že je Zuko znovu pronásleduje, je vůbec nenapadla.

Způsob, kterým se Zuko hodlal do týmu začlenit, byl dosti svérázný, možná bychom řekli i „stylový", ale rozhodně byl velmi ambiciózní. Padlo odpoledne, tým byl zabrán do diskuze, když se na varování slepé Toph otočili ke kraji srázu. Těžko říct, co tam čekali, ale to, co přišlo, určitě ne: Zuko tam stál, s prázdnýma rukama a s přihlouplým úsměvem, jako kdyby šel prostě jen pozdravit své staré kámoše. Zvedl pravou ruku a stydlivě se zašklebil.

„Ahoj, já jsem Zuko..."

Všichni zůstali zaraženě stát, usilovně se snažící se vzpamatovat. To je snad fór? Nebo další lest? Co tu vůbec dělá? Jak se sem dostal? Jak ví, že jsou tady? Proč se chová zrovna takhle? Je vůbec při sobě? Co to sakra je?! Nervózně zaujali útočnou pozici, postavili se vedle sebe do řady a rukou sahali po zbrani. Očekávali boj, útok, nebezpečí. Katara však, čím déle na Zuka civěla, tím více její šok a zděšení ustupovaly vzteku a agresi. Dosud ji bolela Zukova zrada, když už nic jiného, její paměť nemohla zapomenout. Nenáviděla toho hnusného zjizvence, jednou rozbitou důvěru už nelze navázat zpět. Upřela na Zuka výhružnou grimasu, vrásky jí naběhly od nosu až na čelo a rty stáhla do úzké, jedovaté štěrbiny. Vystoupila z řady a hrubým, neženským hlasem se do něj pustila, aby jej snad ani nenapadlo něco si zkusit. Voda se okolo ní obtočila jako had. „Jen se opovaž udělat nějakou kravinu, hajzle! Mě neojebeš!" vypovídal postoj, který zaujala. „Naštveš mě, a budu tě topit celej den v chrámové studni!"

Zuko se začal obhajovat, za každou cenu se snažil nedat najevo strach a nejistotu, ale bylo to silnější než on. Velkou chybu udělal, když se prořekl, že „Pálivého muže", který Aanga s přáteli opakovaně napadal a několikrát málem zabil, na ně poslal on sám. V tu chvíli to vypadalo, že si sám pod sebou podřízl větev. Katařin hněv jen vystoupal. Ztrácela veškeré zábrany (lid vzduchu a vody se za normálních okolností zdráhá používat násilí). Zuko, snad aby nevypadal jako zbabělec, postupoval po malých krůčcích stále blíž a blíž k Aangovi, ale když se dostal blíž, než Katara hodlala tolerovat, vyrazila jako útočící zmije a smetla Zuka silným proudem vody, Odstřelila jej několik metrů, kde se chvíli zcela promáčen plácal ve vzniklé kaluži. Opíraje se o ruce, hleděl před sebe v bezbranné pozici. Katara stála v čele skupiny, nikdo si nedovolil ani k ní přistoupit, ani jí bráni. Aang jen stál a mračil se. Katařin ostrý hlas se ozval napříč chrámem, jak Zuka naposled varovala, blížila se k němu zcela beze strachu, odhodlaně, že mu ihned bylo jasné, že znovu ji podcenit nebyla dobrá strategie.