Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola III.

Neměj slitování s těmi, kdo ubližují ze škodolibé zloby: cení zuby jako psi, co obíhají městem. Avšak ty, ó pane, pro ně budeš mít jen posměch.

- žalm 59

Slunce zapadlo za oceán a po horkém srpnovém dni přišel vlahý večer. Přímořský vítr, toho večera poměrně silný, rozehnal po obloze mraky a poodkryl tmavou nebeskou klenbu, na které jasně zářily tisíce hvězd. Nastává poslední noc před absolutním úplňkem, měsíc je jasný, plného tvaru, oslňuje, vábí a děsí. Poté, co byli princeznou Azulou vyhnáni z relativně bezpečného úkrytu v Západním vzdušném chrámu, usadili se Avatar a jeho přátelé na skalnatém ostrůvku z černé horniny, pokrytého jen tvrdou přímořskou trávou.

„Páni, táboření!" pochvaloval si hlasitě Aang společný večer, kdy se šestičlenný tým posadil okolo táborového ohně, aby povečeřel. „Skoro jako za starých časů, viďte?" Ihned si vybavoval řadu podobných večerů, které se svými nejvěrnějšími druhy trávil u stejného ohně, vyprávěly se příběhy, naléval se čaj a bez ohledu na to, jak byl den těžký nebo co se po cestě přihodilo, přátelé odpočívali vedle sebe, v míru a rodinné pohodě.

„Jestli to fakt chceš," zabručel Zuko s předstíranou vážností „tak tě, ehm, můžu chvíli prohánět a lovit tě." Celý tým se dal do smíchu, včetně Zuka, který se sám křenil svému vlastnímu vtipu, potěšen tím, že se mu tak povedl. Jen osůbka na druhé straně tábořiště, sedící dál od ohně, s hlavou sklopenou, že jí oheň ani neozařoval tvář, zůstala zcela chladná a jen mrzutě vzdychla, když se její druhové začali hlasitě smát. Zukovu záměrnou narážku na jeho dřívější, dle jejího názoru zločinecký život a postoj vůči celému společenství považovala za hnusnou provokaci a upřímně nechápala, jak se její přátelé mohou tak trapnému a pohoršujícímu pokusu o vtip vůbec zasmát. Avšak jediná s tímto názorem nemohla dělat vůbec nic než sedět a být zticha. Před ní ležela miska suché, vychladlé rýže, které se ani nedotkla.

Jakmile se Sokka přestal smát, zvesela pozvedl svůj kalíšek čaje nad hlavu. „Na Zuka, přátelé!" vykřikl nahlas. „Kdo by řek, že po tolika letech, co se nás snažil vyčmuchat, bude náš hrdina!" A svorně tým pozvedl své nádobky s vlažným čajem nad hlavy, provolávající slávu ohnivému princi. To však bylo pro nervy mladé jižanky příliš. Unést musely již mnoho a tohle už neměly za potřebí. Vstala, ustoupila do stínu a odebrala se pryč. Nebyla samotář, ani teď, ani nikdy jindy. Ale už měla zkrátka dost. Nechtěla být v blízkosti toho slizkého jednookého plaza, ale když se stal miláčkem jejích přátel, nezbývalo nic než opustit i je. Tak se stáhla a umlkla, dříve odvážná a optimistická, nyní už jen sešlá a vyčerpaná, zhrzená, nemocná a znechucená, Katara z Vodního kmene – potomek náčelníka, dcera Kyi.

Vzdálila se na větrem bičované pobřeží a posadila se na studený balvan žuly. Své sebevědomí táhla v prachu za sebou jako prapor z prohrané bitvy, sebeúcta visela rozcupována z roztříštěné osobnosti. Dosud nic nedokázalo takto pokořit její hlavu. Strnule, v mlčenlivé apatii seděla s ohnutým hřbetem a sklopeným zrakem a paprsky novorozeného úplňku jí zajížděly pod tmavé, splihlé vlasy. Nebyla ani přímo naštvaná, ani přímo smutná, ale zle jí bylo. Chuť k jídlu ji přešla už před několika dny a začalo se to na ní projevovat: vystoupaly jí klíční kosti i šlachy na krku, tvář i boky jí propadly dovnitř, kotníky, zápěstí i drobné kloubky na prstech se vyrýsovaly, kolena a lokty vystoupaly zpod svalů, paže i nohy se ztenčily. Za krkem a na bedrech jí vystoupala páteř, ale přikryta vlasy a oděvem nebyla znatelná. Oči se zúžily a začínaly se pod nimi rýsovat kruhy, zorničky ztmavly a na čele se vytvořily vrásky, které už nezmizely.