Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola VIII.

Tohle je velká mela, pánové. Uvidíme, kdo to vydrží déle!

- Vévoda z Wellingtonu (u Waterloo)

Hama si byla jista, že má nebohou Kataru plně pod svou kontrolou. Viděla ji před sebou na kolenou, zcela porobenou a zotročenou, zaslepenou ostrou měsíční září, která jí svítila do obličeje. Najednou však Katara sklopila hlavu, sevřela ruce v pěsti a země zčernala pod jejíma rukama. Přestala vzlykat, namísto toho se z jejího hrdla vydralo hluboké, výhružné sípání, jako když podrážděný vlk začíná vrčet. Pohlédla na Hamu a její oči měly zvláštní výraz – v žádném případě z nich už nevyzařoval strach, byly plné hněvu a vzdoru, ztělesněná zuřivost. Její duhovka již nebyla modrá, ale splynula se zornicí do černé barvy, bělmo zšedlo a podlilo se rudými cévami a odlesk světla z očí zcela zmizel. Kataře přestaly téci slzy. Pomalu, vymaněna z moci Hamy, se zvedla a narovnala. Překvapená Hama v první chvíli nemohla uvěřit vlastním očím.

„Nejsi jediná, kdo čerpá sílu z měsíce! Moje vládnutí je silnější než tvoje, Hamo!..." pronesla Katara změněným, hlubokým hlasem, zaujímaje bojovou pozici. Hama jen zaraženě zírala. Katara najednou zcela odolávala její moci. „Tvá technika na mě nezabírá!" vykřikla Katara nahlas a rázem ji obklopil proud vody, který vytáhla z trávy a země pod sebou. Rozhořel se divoký souboj v ovládání vody, v němž se brzy ukázalo, v čem přesně má Katara navrch. Hama už neměla tak rychlé reflexy a Katara nejen že dokázala odrazit jakýkoliv její útok, ale svými pramínky podkosila Hamu a uzemnila ji.

V tu chvíli přiběhli z lesa Sokka s Aangem. „Už víme, co jsi spáchala, Hamo!" křičel Sokka.

„Vzdej se! Jsme v přesile!" vyzval ji Aang připravený na boj. Hama na ně však ani nepohlédla.

„Ne... díky vám jsem v přesile já!" zachraptěla a zvedla obě ruce. Sokka s Aangem ztuhli, jak je Hama začala ovládat. Aniž by tušili, co se vlastně děje, postrčila je Hama vpřed přímo na Kataru. Katara však stačila uskočit a znovu zaútočit proudem vody. Nehodlala se nechat rozptýlit a zmást. Jenže Hama nepolevila.

„Kataro, pozor!" zakřičel Sokka, který se na ni řítil s vytaseným mečem a začal jím divoce sekat. „Jakoby můj mozek měl svoji vlastní vůli! Nechte toho, ruce!" volal zmateně.

„To je divnej pocit!" zvolal Aang, potácející se kolem. Katara nechtěla zápasit s vlastními přáteli, a tak Aanga proudem vody přimrazila ke stromu, aby se nehýbal. „Promiň, Aangu..." zvolala přes rameno a hned ke stromu přimrazila také Sokkovu ruku s mečem.

Hama se zle zašklebila. „Neubližuj svým přátelům, Kataro... a nenech je ublížit si navzájem!" Led, který chlapce držel u stromů, náhle roztál a chlapci za vyděšeného křiku vyrazili proti sobě. Srážka se zdála být zcela nevyhnutelná.

„Ne!" vykřikla Katara a napřáhla ruku. Chlapci těsně před srážkou sami zabrzdili a jejich těla už nebyla dál ovládána. Hama je už neměla dál pod kontrolou, neboť ona sama byla nyní ovládána: vyděšená Katara, v instinktu a strachu o své přátele, na Hamu použila vlastní ovládání krve. Těžko říct, která z nich byla více zaskočená a zděšená. Katara jen nehybně stála, oči vykulené ve vystrašené grimase, ruce pozvednuté před sebe. Několik vteřin trvalo, než si uvědomila, co se stalo, a v tu chvíli spustila ruce dolů, smutně přivřela oči a sklopila hlavu, zhnusena sama sebou. Hama padla k zemi a z lesa přiběhl Toph se všemi lidmi, které Hama uvěznila. Ti ji zajali a chystali se ji odvléci tam, kde je držela, aby ji uvěznili na doživotí. Hama se však vůbec netvářila, že by měla obavy o svůj osud, naopak se spokojeně usmívala, neboť z tohoto boje přece jen vyšla jako vítěz.