Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola IV.

Že má zločinecký obličej, viďte.... Má zatraceně šibeniční tvář, že ho žádný kněz nebude chtít doprovázet na popraviště.

- Congreve: Láska za lásku (překlad Břetislava Hodka)

Zukovi Katařino chování nedalo a ještě toho večera přišel k Sokkovi do stanu o radu. Než do něj vlezl, srazil se se Suki, která se hned zaraženě omluvila a rychle odešla. Když Zuko vešel do Sokkova stanu, stanul tváří v tvář velice trapné situaci. Sokka, napůl svlečený, podivně učesaný a s růží v puse se na něj otočil – očividně čekal někoho jiného. V jeho stanu byly zapálené svíce a kytice růží. Když zjistil, že se nekouká na svou přítelkyni Suki, ale na zaraženého Zuka, div se svou růží nezalkl. Pokusil se z trapné situace rychle vycouvat a ihned se zeptal Zuka, co potřebuje.

Zuko mu pověděl svém trápení s Katarou a že potřebuje najít způsob, jak si ji získat. Věděl o jejím hlubokém stesku po své matce, která byla zavražděna národem ohně, a nepochybně se jí po ní stýskalo právě teď. Zeptal se Sokky na pár detailů, které si z toho dne pamatoval, a pak zase odešel. Druhý den, Když ráno Katara vyšla ven ze stanu, našla Zuka sedícího hned naproti němu. „Cos celou noc vysedával před mým stanem, úchyláku?!" pomyslela si. Znechuceně prošla okolo něj, snažíce si hřebenem rozčesat dlouhé tmavé vlasy. Zpráva, kterou jí Zuko předal, byla stručná, přesto však nesmírně obsáhlá: Vím, kdo zabil tvou matku. Katara si nebyla jista, jak má tuto šokující větu chápat, jak si ji má vyložit. Jestli je to vtip, tak příliš špatný na to, aby si jej Zuko mohl vypustit z pusy. Ale Zuko se netvářil, že jde o vtip, svá slova myslel zcela vážně.

Za nedlouho už oba dva šli na travnatou plochu za skalisky, kde Aang pásl Appu. Chtěli si s ním dojednat zapůjčení bizona k jedné velkolepé misi. Katara tušila, že se to Aangovi líbit nebude, ale jata neukojitelnou nutkavou myšlenkou se nedokázala zastavit, ani kdyby chtěla sebevíc. Stručně a bez zbytečného okecávání vyložili Aangovi svou podivnou prosbu a důvod, proč tak chtějí činit. Aang se zatvářil velice skepticky, a nebylo divu: Katara jej právě požádala o spolupráci při spáchání vraždy. To v žádném případě nebylo v souladu s jeho nomádským učením, které považovalo život za posvátný a přísně zakazovalo jakékoliv násilí nebo dokonce zabíjení. Něco tak absurdního by do Katary nikdy v životě neřekl.

Překvapen a zaražen, dal svou nelibost najevo výchovnou otázkou. „Dobře, a co si od toho slibuješ?"

Katara poklesla v ramenou. I přes veškerý svůj náboj a nastupující úplňkové šílenství nebyla stavěná na takové rozhovory – obhajovat před Aangem myšlenku na vraždu. Viděla na něm, jak je z ní vyděšený. Vyvřelá divoká krev tlukoucí jí ve spáncích jako kladivo ji podněcovala zničit a zahubit toho, kdo jí a celé rodině způsobil takovou bolest, ale zároveň táž krev, čistá, něžná a ušlechtilá, jí kolem krku utahovala obojek. Trochu se zalekla své vlastní troufalosti. To z ní rázem energie vyprchala.

„Já tušila, že to nepochopíš." povzdychla si, zacouvala, otočila se a chystala k odchodu.

„Počkej! Stůj!" vykřikl Aang a Katara ustrnula, stále hledící směrem od něj. „Já to přece chápu! Co si jako myslíš, že jsem cítil já, když mi vládci písku ukradli Appu? Nebo co jsem cítil k národu ohně po tom, co provedli mému národu?!" Katara si přesně tyto události pamatovala velmi dobře – Aang byl v ty chvíle natolik rozčilený, že se dostal do avatarského stavu. A dalo pořádnou práci jej uklidnit. Nebyla to však zrovna ta odpověď, která by Kataru přesvědčila, že jí Aang rozumí. Proč mu její smutek a hněv připadají neopodstatněné a zlotřilé, když právě takové je prožíval on sám, jak nyní vzpomíná, a připadají mu v jeho podání zcela v pořádku? Jaký myslí, že je rozdíl mezi ní a jím samotným? Nezachoval se nijak jinak, než se hodlá zachovat ona, a zatímco v jeho případě jej ona podporovala a uklidňovala, i přes vztek, který si na ní vybíjel, teď, když podporu a pochopení potřebuje ona od něj, dává jí najevo jen to, že úplně zešílela a její jednání odsoudil už v zárodku. A to ji zamrzelo.

„Potřebuje to, Aangu!" ozval se Zuko, aby se Katary zastal. Tak se debata přenesla mezi dva chlapce, po chvíli se na stranu Aanga přidal Sokka a atmosféra nepříjemně zhoustla. Aang používal mnišské citáty a přirovnání, s jejichž pomocí se snažil Kataru přimět k tomu, aby vrahovi od Jižních nájezdníků jednoduše odpustila. Pro chrámově vychovaného Aanga nebylo problémem odpouštět a zapomínat, ale pro rozteskněnou vládkyni krve ve dnech úplňku je něco takového zhola nemožné.

Ostatně, když si vzpomeneme na chování Hamy a pozdějších mužských vládců krve, jedinou hnací sílou jejich úplňkového šílenství byla bolest utrpěná v minulosti a nezdolná potřeba se mstít. Pomsta měla odjakživa dva hlavní účely – nejen pocit zadostiučinění pro mstitele samotného, ale také uctění toho, za nějž byla msta vykonána. Spousta mstí za vraždy byla vykonána jen proto, aby oni zavraždění neboštíci mohli dojít klidu, protože se věří, že dokud nebudou pomstěni, zůstanou uvězněni ve světě živých jako duchové nebo entity. Pro Kataru tak pomsta plnila funkci uctění památky její zavražděné matky, kterou hluboce milovala. A skutečnost, že tento akt někdo označuje za špínu, byla velice zraňující. Jak po někom můžete chtít, aby někomu jen tak z fleku odpustil vraždu nejmilovanější osoby na světě, navíc po někom, kdo není momentálně v duševním pořádku? I u zdravého a vyrovnaného člověka by odpuštění něčeho takového žádalo čas. Chtít po někom okamžité odpuštění vraždy matky je jako chtít po něm, aby na ni zapomenul – absurdní a zcela nereálné. Katara to věděla a Zuko to věděl také, jediný, kdo skutečně nechápal, byl nakonec duchovně založený avatar.

Marně Katara Aangovi vysvětlovala, že opravdu nemá na výběr, že dokud toho člověka nenajde, nebude mít její dušička nikdy klid, že tohle je jediný způsob, jak se může zbavit mnohaletého trápení. Aang měl v celé věci jasno – Katara má na výběr: odpuštění. Jak se rozhovor natahoval, Katara začínala mít pocit, že Aang jejím problémem pohrdá a přednější je mu dodržení jeho mnišských způsobů, než její uzdravení se. Aang zas nabýval dojmu, že Katara chce vraha své matky najít jen ze sadismu a úchylné nenávisti, a byl pohoršen myšlenkou, že k takovému špinavému zločinu chce zneužít jeho podporu i jeho bizona. Ztratil trpělivost, nemínil s nikým déle vyjednávat, návrh Katary a Zuka odsoudil a chystal se je oba poslat pryč. Byl dočista vytočený. Otočil se a popohnal Appu, že spolu odejdou. Katara vykročila k němu, prosíc ještě jednou o vyslechnutí.

„Sklapni už!" rozkřikl se Aang a prudce se ohnal za sebe. Ozvalo se hlasité, zvučné plesknutí, skoro jako kdyby někdo vystřelil. V Zukovi se Sokkou trhlo a zůstali nevěřícně stát. Katara také ztuhla na místě, doširoka rozevřenýma očima na Aanga upřeně zírala, jako kdyby viděla ducha. Aang na ni zíral právě tak, stále ještě přimračený, ruku vystrčenou do boku a rozrušeně oddechoval. Tmavá krev z Katařina rozseknutého rtu stékala v těžkých kapkách po její bradě a pleskala o suchou zem.

Několik vteřin byli všichni čtyři paralyzováni, skeptičtí vůči tomu, co se právě stalo. Katara pomalu zvedla rotřesenou ruku a tak pomalu jak nikdy dřív si hřbetem ruky otřela ústa. Podívala se na ušpiněnou ruku, pak znovu na Aanga, a to vše tak pomalu, jako kdyby se čas téměř zastavil. Aangův výraz pomalu přecházel ze zamračeného na vyděšený a zaujatý. Katara mu hleděla do očí a Aang viděl, jak je stále rozšiřuje a začínají se lesknout od koutků, ale pak se její zornice a duhovka najednou roztáhly, až přestalo být vidět bělmo, duhovka ztmavla, až se oči jevily celé černé a odlesk světla z nich zcela zmizel, jako kdyby byly zakalené, potažené mázdrou. Katařin výraz se změnil, obočí jí kleslo a vyděšená grimasa se změnila na kamennou tvář bez emoce. Už nehleděla Aangovi do očí, ale někam za něj nebo dovnitř sebe, těžko říct. Aanga tento výraz velmi zneklidnil – nikdy neviděl Kataru ztratit emoci, a také se zalekl sám sebe. Několik vteřin Katara stála jako sloup, pak se pomalu otočila a aniž by pohlédla někam jinam než před sebe, pomalu kráčela pryč. Aang na ni několikrát zavolal, ale ona nezastavila, nezrychlila, nezpomalila, ani se neohlédla. Jako zombifikovaná kreatura se vzdalovala, pomalými, šouravými kroky.