Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola VII.

"Kdo je tam vedle? - Ten sinavý stín, jenž přichází si pro svou daň už v dnešní den?

Setkám se záhy s ním?" "Ano, je to on sám - a setkáš se záhy s ním."

- Thomas Hardy: Kdo je tam vedle

-Flashback-

Tým Avatar na své cestě po národu ohně potkal sympatickou stařenku jménem Hama. Ta je nechala několik dní pobývat ve svém penzionu. Hama se ukázala být vládkyní vody původem z Jižního pólu – za mlada byla národem ohně spolu s dalšími vládci vody zajata a uvězněna, později se jí však podařilo uprchnout. Katara vůči ní cítí velký obdiv a loajalitu a s Hamou tráví více času než ostatní, učí se od ní techniky, např. vytahování vody z rostlin a ze vzduchu. Katara je nadšená, zato zbytek týmu řeší záhadu okolo mizejících vesničanů a podezřívají Hamu z držení tajemství. O úplňkové noci Hama bere Kataru daleko do hloubi lesa, aby ji naučila dosud nespecifikovanou techniku...

Okolo půlnoci již byly Hama s Katarou téměř na místě. Od vesnice již byly tak daleko, že je nikdo nemohl slyšet. Potichu prostupovaly temným lesem, jen mezi korunami stromů prosakovalo měsíční světlo a mihotavý třpyt hvězd. Ochladilo se, okolí utichlo. Katara slyšela jen praskání větví s jejich kroky a svůj lehce zneklidněný dech.

„Cítíš v sobě sílu, kterou ti dává úplněk?" oslovila Hama Kataru, když zastavily na malé suché mýtině. „Po generace dokážou vládci vody díky jeho požehnání dělat neuvěřitelné věci..." Katara si všimla, jak se najednou cévy na ruce stařenky zvětšily, ztmavly a stáhly v křeč. Vyděsilo ji to, ale své soukmenovkyni důvěřovala, a tak jen stála a pozorovala ji. „Nikdy jsem se necítila víc živá..." zaskřípal její hlas. Změnil se. Jako kdyby na světle měsíce podstupovala Hama jakousi děsivou transformaci, jakýsi vlkodlačí proces, že když na Kataru pohlédla, její tvář měl zcela jinou podobu a Kataře z té strašidelné proměny stydlo srdce v těle.

„To, co ti teď ukážu, jsem objevila ve strašlivém vězení národa ohně. Stráže pečlivě dbali na to, aby se k nám nedostala žádná voda – uměle vysušovali vzduch a drželi nás vysoko nad zemí. Než nám dali pít, svázali nám ruce i nohy, abychom vodu nemohli ovládnout. Sebemenší náznak odporu tvrdě trestali. Přesto jsem však o každém úplňku cítila ohromný příliv energie.

Musel být přeci způsob, jak se dostat ven. A pak jsem si uvědomila, že kde je život, tam je voda. Krysy pobíhající po podlaze mé kopky nebyly nic jiného, než jen kožené váčky z tekutinou. Trvalo roky, než jsem si osvojila umění, které mi pomohlo k útěku – ovládání krve. Ovládáš při něm vodu v cizím těle....a vnucuješ mu tím svoji vůli...."

Kataře se začalo dělat zle. Situace se jí přestávala líbit. Hama ji děsila, les kolem ji děsil, úplněk ji děsil a termín „ovládání krve" jí vyvolal husí kůži po celém těle. Vytřeštěně hleděla na tajemnou vládkyni vody, jejíž slova uzemňovala jako ortel před popravou. Chtěla se pohnout, možná i odejít, ale nemohla. Zamrzla jako mladý zajíc, co se v trávě krčí před loveckými psy. Nebyla schopna se pohnout z místa, měsíční světlo ji poutalo k tomuto místu, že jen stála a v hrůze na Hamu zírala.

„Jakmile jsem ovládla krysy... byl čas ovládat lidi." Pokračovala ve svém děsivém vyprávění Hama. „A při následujícím úplňku jsem poprvé po desítkách let jsem vyšla ven, když mou klec odemkl bachař, který mne měl hlídat." Když dovyprávěla svůj příšerný příběh, obrátila se k hrůzou bledé Kataře. „Jakmile tuhle techniku zvládneš, budeš moct ovládat cokoli - nebo kohokoli."

„Ale... proniknout do druhých lidí a ovládat je... já ani nevím, jestli takovou schopnost chci..." potichu pronesla Katara. Hlas se jí třásl, snažila se z děsivé situace, v níž se ocitla, co nejrychleji a nejopatrněji vycouvat, nechtěla však svou čerstvou mistryni a spřízněnou duši urazit. Musela se z učení ovládání krve vykroutit.

„Jenže to není TVÁ volba..." pronesla Hama výsměšným tónem tak hrůzným a chladným, že se Kataře vyplavila krev do cév jako kdyby byla právě uprostřed boje.

„Ta schopnost je tu... a je tvá povinnost použít všechnu svou moc k vítězství ve válce. Kataro, snažili se vyhladit všechnu naši kulturu! Zabili ti matku!"

„Já vím..." zašeptala Katara podrobeně.

„Pak bys ale měla rozumět o čem tady mluvím... Jsme poslední vládkyně vody z jižního kmene. Musíme s těmito lidmi bojovat - kdykoli máme možnost, kdekoli jsme a jakýmikoli prostředky!"

Katara vyděšeně poslouchala, Hamin silný hlas se jí zarýval hluboko do nitra. Vzpomněla si na záhadu, kterou její přátelé zrovna řeší, dala si dvě a dvě dohromady... Několik vteřin zírala soustředěně do země, a pak se s očima vytřeštěnýma podívala na Hamu.

„To děláš ty! To kvůli tobě se za úplňku ztrácejí zdejší lidé!"

Hama jí nastavila strašlivé oči – šílený, krvavý, nezapomenutelný pohled. „Nutili mne hnít v hnusném vězení s mými bratry a sestrami! Zaslouží to samé!" Upřeně zabodla Kataře svůj zrak do vystrašené duše jako naježená šelma. „Musíš v mém díle pokračovat!"

„To nebudu!" vykřikla Katara tvrdě a postavila se Hamě na odpor. „Nebudu ovládat krev a nedovolím ti, abys dál terorizovala tohle město!" Vzápětí však vyjekla hrůzou a celá se zkroutila v silné křeči. Její ruka se ohnula v zápěstí, jako kdyby na ni nějaká neviditelná síla působila ohromným tlakem a bolestivým chvatem jí páčila celou paži dolů. Pokusila se chytit ji druhou rukou a přimět k poslušnosti, ale ovládání krve, které na ni Hama aplikovala, ji sevřelo mocným stiskem a nedovolilo nadále ovládat její hubené tělo.

„Než ses proti mně obrátila, měla ses mou techniku naučit... protože z mého sevření se nemůžeš dostat! Ovládám každý tvůj sval a každou cévu ve tvém těle!" zaskřehotala Hama posměšně, týrajíc Kataru svým ohavným umem. Katara nemohla poroučet svému tělu a nebyl způsob, jak Hamu zastavit. Když jí pokroutila ruce, přinutila ji stát strnule v křeči, až její vlastní krevní tlak, který nyní stoupal vzhůru do hlavy, svíral drobné žilky na krku a v hlavě, že některé začaly praskat. Katara propadla záchvatu paniky. Pro člověka neexistuje děsivější věc, než když nemůže ovládat své vlastní tělo a je vydán na milost a nemilost svému nepříteli, který si s ním může dělat zcela co chce. Kdyby Hama chtěla Kataru zabít, nezabere jí to víc než pár vteřin: může jí jednoduše přelomit páteř, může jí přerušit tepnu a nechat vykrvácet dovnitř těla, může jí všechnu krev nahnat do srdce nebo do mozku, až pod jejím tlakem doslova explodují, nebo kdyby ji chtěla usmrtit o něco pomaleji, mohla by jí zastavit oběh nebo zabránit pohybům bránice, aby se nemohla nadechnout a počkat, až jí v krvi dojde kyslík a udusí se.

Potom s ní začala mávat ze strany na stranu jako s kusem hadru. Katara se potácela, kroutila a omlacovala se o okolní stromy i o holou zem. Žaludek měla stažený, všechny svaly v křeči. Když jí Hama praštila o zem, cítila, jak se jí krev prohnala jícnem až do úst a pak zase zpět, náraz do zad jí vyrazil dech a zakuckala se. Temně rudé kapičky, připomínající bobule jedovatého tisu, jí ztékaly po bradě, s kašlem je prskala do vzduchu. Hama ji prudce vyzdvihla nahoru, že zmatená Katara měla pocit, že se vznáší nad zemí, ačkoliv na ní pořád stála. Její svíravý křik a hlasité sténání působily Hamě sadistickou potěchu. V jednu chvíli lehce povolila, snad ji zajímala Katařina reakce. Ta, zcela vyčerpaná, padla na kolena a jen tak tak se stačila opřít o ruce, jinak by padla k zemi.

„Přestaň! Prosím!" křičela zoufale, propadající slzám. Hama se jen začala nahlas smát. Líbil se jí pohled na Kataru svíjející se před ní v bolestech. Už to nebyla sympatická stařenka s milým, chraptivým hlasem, ale zákeřná čarodějnice s krákavou mluvou a nanejvýš hnusným, zvířecím obličejem. Uprostřed lesa, kde se zvuky téměř nenesou, nebyl nikdo, kdo by Kataru zachránil před úchylnou mocí šílené mstitelky.