Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola VI.

Přesila noci, strašná bouře tíha a nepřítelův kryt.

Tam viditelný prastrach na nás číhá. Statečný muž tam přesto musí jít.

- Robert Browning: Předtucha (překlad Hany Žantovské)

„Musíme najít komunikační věž národa ohně." Vysvětloval Zuko svůj válečný plán, zatímco se na Appovi vznášeli nad oceánem. „Pohyb námořnictva monitorují poštovní jestřábi. A všechny věže musí mít informace o poloze lodí." Katara seděla vpředu a držela opratě, naslouchala Zukovu plánu a zároveň v noční tmě sledovala horizont, zdali tuto věž nespatří. Věděla zhruba jakým směrem letět, uměla číst hvězdy a obloha byla tuto noc polojasná, jen několik malých oblaků se vznášelo nad hladinou moře, ale pohled kolmo k nebi byl čistý, měsíc v úplňku osvětloval nebesa i hladinu moře a vidět byly tisíce a tisíce hvězd včetně barevného pásu mléčné dráhy.

„Takže jakmile najdeme tu věž, vtrhneme do ní a vezmeme si co potřebujeme...?" ujišťovala se.

„Ne tak docela." odpověděl Zuko. „Musíme být nenápadní a dát si pozor, aby nás nikdo neviděl. Jinak o nás budou Jižní nájezdníci vědět dlouho dopředu."

Zanedlouho se před nimi objevila vysoká, majáku podobná budova postavená na tmavém skalnatém útesu. S Appou přistáli za skaliskem poblíž útesu, aby jeho bílá srst nebyla z věže zpozorována. Rychle z něj seskočili a jako dva stíny seběhli k místu, odkud bylo možno překonat úzký průplav mezi skalisky a vyšvihnout se vysoko na útes, rovnou k věži. Tento úkol není pro většinu lidí proveditelný, ale vládce vody jej hravě zvládne. Katara na hladině vytvořila kru, oba na ni vyskočili a ovládáním vody je kra rychle přenesla přes vodu. Jak se mohutné vlny tříštily o útes, vystřelila je vysoko nad něj – tak se během okamžiku dostali na věž cestou, která by nikoho ze strážců věže ani nenapadla.

Ukryli se za roh a počkali, až stráž opustí úřednickou kajutu. Pak potichu pronikli dovnitř. Vlezli do tmavé šachty a ocitli se nad kanceláří, v níž byly uloženy mapy. Přes mřížovaný strop hleděli dovnitř na úředníka sedícího u stolu. Přes něj se dál dostat nemohli. Naštěstí si Katara všimla, že úředník má na stole plnou misku inkoustu. Stačil jí jediný pohyb zápěstím a celá miska se vylila úředníkovi na rozdělanou práci i na ruce. Zaklel, vstal a odešel pryč, aby se umyl. To byla chvíle, na kterou Zuko s Katarou čekali. Pronikli dovnitř jako černý opar, pro jistotu se ukryli za pracovním stolem, a pak prohledali archiv map.

„Dobře...Jižní nájezdníci..." brumlal si Zuko pro sebe, když ve srovnaných nápisech hledal tento název. Během chvilky jej našel a mapu otevřel na stole. „Bingo!" zaradoval se a ukázal prstem do mapy. „Hlídkují poblíž velrybího ostrova".

Kataře vzplály oči. „Velrybí ostrove, brzy na viděnou!"

Vyplížili se z komunikační věže stejně nenápadně, jako do ní pronikli, přes vodu se stejným způsobem dostali k Appovi a vydali se na cestu. Určili kurz na mapě a směr, kterým se musí vydat. Bylo už velice pozdě v noci, na Zuka už začínala padat únava, ale Katara byla příliš rozvášněná na to, aby mohla odpočívat. Ponoukla Zukovi, aby si v Appově sedle lehnul a prospal se, zatímco ona bude řídit. Zuko však souhlasil jedině pod podmínkou, že ji později vystřídá. Zuko usnul poměrně rychle, stočený uprostřed sedla. Katara vnímala ticho, které najednou nastalo. Slyšela jen šumění moře a mírný vánek narážející do její tváře během letu, neboť nad mořem se udělalo bezvětří a mraky na obloze se rovněž přestaly pohybovat. Jak jenom tak seděla a dívala se na obzor, který vypadal pořád stejně, začala její hlava automaticky tvořit myšlenky a vyvolávala Kataře její smutné vzpomínky.