Katara: Soukromý život vládkyně krve

Kapitola X.

Neuplyne den, kdy by matka nenabídla svůj život za život svých mladých. Důstojník chce padnout namísto svého velitele. Ale o životě smlouvat nelze. Co se má stát, to se stane.

- Richard Adams: Daleká cesta za domovem

O několik týdnů později...

Bylo teplé odpoledne, slunečné a klidné. Tým se uchýlil do suchých kopců na okraj borového lesa. Zde se všichni vzpamatovávali ze své poslední bitvy a oslavovali ono velké vítězství. Aangovi a Zukovi se dostávalo obrovské pocty. Byli to hrdinové. Teď, když bylo nebezpečí konečně znovu zažehnáno a válka téměř u konce, užívali si oba chlapci slávu a obdiv plnými doušky.

Po vítězství však nastal okamžik, kdy se Aang musel rozhodnout, kde a s kým zůstat. Zuko nastoupil na trůn národa ohně a s Aangem by rád napravil politické chyby svých předků. Aang se plně ztotožňoval s jeho myšlenkou, ale od rozhodnutí zůstat navždy se Zukem jej táhla Katařina přítomnost. Když se rozhodne zůstat se Zukem, bude ji muset opustit, což by vůči ní nebylo fér. Ona jej vytáhla z ledovce, ona s ním absolvovala celou strastiplnou cestu, vzkřísila jej ze všech nebezpečí a problémů. Před třičtvrtě rokem mu dala velkou šanci a on by ji teď měl prostě opustit, aby zůstal se Zukem? Měl Zuka rád a opravdu s ním chtěl začít řídit světovou politiku, ostatně vnímal to jako svou avatarskou povinnost, ale na druhou stranu věděl, že tím Kataře ublíží. I když se řídila všemi jeho nápady a rozkazy, věděl, že ačkoli mu bránit nebude, uvnitř bude smutná a bude se jí dlouho stýskat.

Když k večeru Zuko přišel za Aangem, protože už potřeboval znát jeho konečné rozhodnutí, byl Aang stále ještě příliš nerozhodný. Katara to na něm viděla. Když Zuko na chvíli odešel, hleděl Aang sklíčeně za ním. Rozhodování bylo palčivé a těžké. Stál na kopci, odkud bylo vidět daleko do krajiny a viděl Zuka odcházet. Katara stála vedle něj, po několika minutách se otočila na druhou stranu k odchodu (původně chtěla jít zpátky k tábořišti), ale po několika krocích se zastavila, chviličku mlčela, a pak potichu promluvila.

"Jen za ním jdi..."

Aang se na ni překvapeně otočil. "Vážně? Můžu?"

"Máš ho rád, běž za ním..." řekla mu láskyplně přes rameno, ve tváři křečovitý, unavený úsměv. "Jdi za ním."

Aang se rozzářil. Katara mu dovolila jít se Zukem. Jeho rozhodování mu bylo velmi ulehčeno, Katara jeho břímě dobrovolně vzala na sebe. Bez otálení se rozběhl za Zukem a už z dálky na něj nadšeně volal. Katara se dívala za ním, pohnuta svou volbou, popošla pár kroků za ním, jako kdyby ji srdíčko nutilo ještě jej zastavit, ale její hlava mu to nedovolila. Pozorovala, jak její chlapec, téměř syn, bez ohlédnutí se zpátky přiběhl k Zukovi a společně zamířili někam pryč. Oči se jí orosily a srdce se na moment rozbušilo, ale cítila, že její volba byla správná. Avatarův služebník se musí umět obětovat, a také musí umět nebránit se okamžiku, kdy musí natrvalo uvolnit své místo jinému. Hleděla z kopce do krajiny, nad horizontem rudý západ slunce, zbytek týmu opodál za lesíkem. Několik minut stála jako socha, vítr jí vysušoval oči a cuchal dlouhé rozpuštěné vlasy, pak se sklopenou hlavou odešla pryč.

Katara se uchýlila do ústraní. Odešla za kopec, na jeho protější stráň, o kterou se opíralo pozdní slunko. Sama nevěděla, co ji tam přitáhlo. V hlavě slyšela podivný šum, tiché, vzdálené hlasy, o kterých netušila, odkud přicházejí. Smích a pokřiky jejích přátel mizely, Katara už je vůbec nevnímala.