Depressed 2 //c.h., cz

Chapter Two

Uběhlo několik minut, možná i několik desítek minut a oni ze mě pořád nedostali ani slovo. Já opravdu nevím o jakých penězích mluví, to je důvod, proč jim ani nemůžu říct, kde ty peníze jsou. Mé líčka už jsou červené ze všech těch facek, které mě měly přimět mluvit a na bocích už se mi začínají tvořit další modřiny.
"Je to marné, prostě to neřekne."Protočí očima Charlieho kolega, když začne chodit okolo místnosti, pravděpodobně aby se uklidnil.
"Ale řekne... Někdy se zlomit musí."Zavrčí muž, který znovu napřáhne ruku. Zavřu oči, připravující se na další várku bolesti, která však nepřichází. Namísto toho uslyším telefon... Můj telefon.
Muž, který se mě jen před chvílí chystal praštit sáhne do své kapsy, ze které vytáhne MŮJ telefon. Proč ho má u sebe?
Podívá se na mě, předtím, než zvedne hovor. Nepřestává mě pozorovat, zatímco poslouchá hlas druhého volajícího.
"Pošli to do patnácti minut"Řekne jednoduše předtím, než položí hovor.
"Tak to vypadá, že nás budeš muset opustit"Ušklíbne se muž, načež se mé oči rozšíří. Co to znamená? Chce mě zabít? Odvést do lesa? Prodat? Proč sakra nemůže mluvit stručně a srozumitelně?
Znovu chytne mé zápěstí a vytáhne mě na nohy. S povzdechem ho následuji do auta, které si pamatuji už z mé cesty sem. Nastoupím na zadní sedadlo, kde se opřu a zavřu oči. Bylo to vyčerpávající a pravděpodobně to tak ještě nějakou chvíli zůstane. Překvapením zalapám po dechu, když ucítím mokrou látku přitisknutou k mému obličeji, pravděpodobně jen další z jeho sbírek omamných látek. To mě jen znovu pošle do říše snů, kterou poslední dobou navštěvuji možná až moc často.
-
Probudím se v dodávce... Dodávce? Nebyla jsem ještě před chvílí v autě? Mé oči se znovu rozšíří. Že by mě opravdu prodal? Co když sem přijde nějaký nájemný vrah a zbaví se mě?
Všimnu si, że se dodávka nehýbe. Dokonce už ani nejsem svázaná, stále ale cítím otlačky od provazy na mých zápěstích. Pomalu se přesunu do kouta dodávky a zavřu oči, zatímco pár slz steče po mých líčkách.
Najednou uslyším zavrzání. Není vůbec těžké poznat, že to jsou dveře od dodávky. Nejsou to ale ty mé, jsou to dveře na straně řidiče. Jelikož je zadní prostor dodávky spojený s tím předním malým okýnkem, dává mi to možnost zjistit, kdo to je. Otevřu oči a pomalu si stoupnu. Přejdu blíže k okýnku, což mi umožňuje vidět řidiče.
Spadne mi brada, když mi dojde kdo to je. První myšlenka, která mi proběhne hlavou je, že se k nim přidal... Ale ne, to by přece neudělal. Možná mě přišel zachránit? Můžu v to jen doufat...
Pohne se, jako by se chtěl otočit. Rychle sklouznu zpět na zem a přesunu se zpět do rohu dodávky. Přece jenom si nemůžu být jistá, že je to on.
Uslyším tiché uchechtnutí, předtím, než se dveře znovu otevřou. Jen si schovám hlavu do dlaní a modlím se, že mi opravdu přišel pomoct.
Brzy uslyším další zavrzání. Ale podle toho, jak je to blízko a taky podle chladu, který mě náhle obklopí mi je jasné, že tentokrát se otevřely mé dveře. Dveře se znovu zavřou předtím, než uslyším kroky blížící se ke mně. Potichu zakňučím, zatímco mou hlavu nechávám schovanou v mých rukách.
Klekne si vedle mě a obmotá kolem mě své ruce"No tak, to jsem já."Zašeptá vedle mého ucha a přitáhne si mě blíže."Neublížím ti."
"T-ty nejsi s nimi?"Zeptám se potichu, když zvednu svou hlavu a podívám se mu do očí.
"Proč bych sakra byl s nima?"Uchechtne se Mikey, když mi strčí pramen mých vlasů za ucho.
"Já nevím... Ta dodávky vypadá celkem děsivě."Pokrčím rameny, čemuž se Mikey jen zasměje. Proč se mi směje?
"Ty jsi ten nejvíce nedůvěřivý člověk na této planetě, víš to?"Uchechtne se a přitáhne si mě ještě blíže ke sobě."Ta dodávka patří nějakému chlapovi z naší ulice. Museli jsme si ji půjčit, jelikož Charlieho auto tak trochu zdechlo... A my jsme neměli moc času na najití něčeho lepšího."Pokrčí rameny, zatímco pomalu hladí mé záda.
"A kde jsou ostatní?"Zeptám se potichu, dívajíc se na Michaela.
"Charlie s Ashem jsou v bance, museli zařídit ty peníze. A Luke s Calumem nakupují bagety."Ušklíbne se Mikey.
"Bagety?"Uchechtnu se.
"Bagety... Ale takové ty dobré, ty co jsou uvnitř plněné třeba kuřetem, nebo sýrem... A můžeš k tomu mít i tatarku."Zazubí se, což jen dokazuje jeho posedlost jídlem.
"Super..."Uchechtnu se a přitulím se blíže k němu.
"Vážně jsme o tebe měli strach."Řekne potichu a i když mu nevidím do obličeje, vím, že jeho úsměv zmizel. Tentokrát je vážný.
"Bála jsem se."Řeknu potichu, přičemž zavřu své oči.
"Calum z toho byl... Celkem na prášky. I když to bylo jen den, celý ten den nejedl, nepil, jenom seděl na posteli a díval se do zdi."Řekne stejně tichým hlasem, jako byl ten můj.
"Když tě dneska uviděl, rozbrečel se. Nevěděli jsme co s tebou je. První jsi vypadala jako... Mrtvá."Přestane mě hladit po zádech, ale nepřesouvá svou ruku pryč.
"Uspali mě."Řeknu potichu, načež si Mikey povzdechne.
"Já bych ne-..."Přeruší ho další zavrzání dveří.
"Bello?"Uslyším hlas, který jsem poslední hodiny toužila slyšet nejvíce.

Jaj, že bych opravdu začala být aktivní? x3
Psala jsem to na mobilu, tak se moc omlouvám za případné chyby ^-^
Moc mě potěší každý komentář, i vote ❤❤ ❤