Navždy spolu?

2)

Z pohledu Marinette

"Černý Kocour!? Co ten tady dělá!?" "Přišel spíše dobelhal se sem k nám s roztrhnutým oblečením na zádech, ptal se, jestli mu můžeme pomoct, že nechce do nemocnice. Že prý počká, až beruška dobojuje, pak že se to vyléčí. Beruška nejspíš stále bojuje. Nakonec nám tady ještě při čaji omdlel. Ale my teď musíme na třídní schůzku. Mohla by jsi na něj tady dohlédnout? Není to nic těžkého. Jen dáváš pozor, jestli s vzbudí, kdyžtak nám zavolej, necháme si zapnuté mobily, viď Tome?" Táta přisvědčil brouknutím. "D - Dobře...?" "Tak ahoj broučku, měj se dobře." řekla a nečekaně rychle na sebe navlékla kabát a zabouchla dveře i s tátou. Sedla jsem si do křesla a můj pohled ulpěl na Kocourovi. Tikki na něj vrhla ještě jeden pohled a pak vyletěla do mého pokoje. Kocour nehybně ležel na břiše na gauči. Co když se už nevzbudí? Je to moje chyba! Proč jsem na něj nepočkala!  Vtom kocour otevřel své nádherně jedovatě zelené oči. Koukal do těch mých modrých. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali. Kocour se pohnul ale vzápětí toho litoval. Jen něco zasupěl. Ale pak se posadil a normálně vstal. Očividně chtěl něco říct, ale vydal jen podivné supění. "Nemluv, když budeš něco potřebovat, naznač mi to." Jen přikývl. Naznačil mi, abych mu přinesla pití a potom třel rukami jako prosím. Vydala jsem se ke dřezu. Natočila jsem vodu a mlčky jsem ji kocourovi podala. Sledoval mě přitom těma svýma očkama. Podívala jsem se mu do očí. Jako kdyby se mi zamotala hlava. Zamotala hlava ve víru jasně jedovatě zelené barvě - barvě jeho očí. Napil se a pořád mě při tom sledoval. Podlomily se mi nohy. Padám, pořád padám, čekám na dopad...

Z pohledu Adriena:                                                                                                       

Nějak se jí podlomily nohy. Okamžitě jsem položil sklenici a přes úpornou bolest v zádech jsem ji chytil. Má pevně zavřené oči. Nakonec je otevřela. Usmála se a já jí to oplatil. "Díky kocoure, co tě vlastně poškrábalo?" S těmi slovy mi podala papír a tužku. "Nakresli to." co?? Já? No dobře. Nakreslil jsem sebe a šest podivných stvoření, což měli být dva lvi, jeden orel a tři jezevci. Nejspíš pochopila. usmívala se od ucha k uchu. Pak jsem dokreslil berušku jak sviští pryč. Najednou úsměv pohasl, hned sice zase naskočil, ale už nebyl tak upřímný. Poprosil jsem ji na papíře, aby mi přinesla něco k snědku a nasadil jsem prosebný výraz. No, když sedm hodin nejíte, ještě jste poškrábáni šelmami tak, že ani nemůžete mluvit, vyhládne vám. Přinesla tři nafouklé chutné právě upečené croissanty a dala mi je na tácku na klín. Cpal jsem se, že jsem skoro zapoměl, že je tam i Mari. Když jsem si to uvědomil, nasadil jsem upřímný ostudný výraz a jeden jí podal. "Ne, jen se cpi, musíš nabrat sílu." a usmála se. Ten její úsměv! Je tak nádher... Ale co si to namlouvám... Přece miluju Berušku! A nebo ne? Špitl hlásek v mé hlavě. Až teď si uvědomuju, že jsem přestal jíst a civím na ní jako vyvoraná myš. Zatřásl jsem hlavou a dojedl třetí croissant. Vstal jsem. A... Co? Ona mě obejmula? Po chvilce jsem ji objal také a tak jsme tam stáli uprostřed kuchyně. Cítím teplo jejího těla. Pak jsem vzal papír a tužku, rychle jsem naškrábal vzkaz, dal jí pusu na čelo (ta přitom zrudla jako řepa :D) a odskákal pryč. Ve vzkazu stálo:

Už musím

        tak zase někdy,

                         princezno :*

Tak co? Taky máte rádi ship Marichat? Pokud byste chtěli nějaký jiný ship, určitě napište dolů do komentářů :)

Vaše Emmydreamy