Navždy spolu?

9)

Z pohledu Marinette:
Poté co jsme zkoukli celé město andělů bylo nejen moje, ale i Adrienovo triko slané skrz naskrz. Já zasněně a omluvně vůči blonďákovi koukla do země. Ještě pořád mi tekly slzy. Adrien mě objal se slovy: ,,Ty moje roztomilá uplakaná příšerko!" já se ještě víc rozeštkala a vyřkla: ,,Když to bylo tak strašně smutný!" tohle dělám u každýho filmu. Brečim jako malá holka. Adrien byl něco, jako jsem já u Manon. No jo, MANON! ,,Adriene, je mi to moc líto, ale už musim jít, musím pohlídat dcerku máminy známé." ,,Manon?" ,,Hej, jak jí znáš?" Adrien koukl do strany. ,,No, ona byla akzmatizovaná na tu, která ovládla i mě, když jsem byl ještě kocour." ze zvláštniho důvodu se blonďák netvářil nijak smutně. Spíše jako kdyby chtěl říct: ,,Ha, pitomá minulost, teď mám něco mnohem lepšího na práci." vytáhla jsem mobil a znistila, že Manon hlídám až zítra. Trochu mě to zaskočilo, ale pak jsem odběhla myšlenkama někam k chroustům. Kolik mají vlastně nohou? Jak velký závaží by jsem musela spustit, aby jsem ho zabila? A vůbec... Umřel by? ,,Marinette!?" Adrien se mnou třásl. ,,Ano?" řekla jsem jakoby nic. ,,Tak já tě tu půl hodiny budím z myšlenek a ty tady jakoby nic? Marinette, já se o tebe bál!" ,,Tak to jsi hodný." s těmi slovy jsem koukala na Adrienovu plochu počítače. Byla zde jeho matka. ,,Adriene, tvá máma byla nádherná." užasle jsem zírala na tu jemnou tenkou elegantní tvář s velkýma zelenýma očima. Byla moc podobná Adrienovi. Adrien něco říkal, ale tak tlumeně, že jsem to neslyšela. Občas jsem matně rozeznala své jméno. Až za chvilku jsem poznala, že mám zavřené oči. Odlepila jsem víčka a zahlédla jsem Adriena, jak spí. Pohlédla jsem na to úžasné dokonalé stvoření a ulehla vedle něj na zem. Má asi špatné spaní, protože se probudil a na tváři se mu rozhostil upřímný úsměv. Venku úplná tma. Moje rodiče právě vešli do dveří. Rozběhli se ke mně a volali: ,,Holčičko naše! Tolik starostí jsme si kvůli tobě nadělali!" já je jen šťastně objala. Adrien se kupodivu taky přidal. Ale já cítila, že to nedám. Úlevně jsem se skácela - do Adrienovy náruče. Unaveně jsem pustila těžká víčka k sobě. V poslední době jsem ze všech informací tak strašně unavená. Mám nějaké výkyvy. ,,Gottlieblova 12 (nevim, asi :D ), tam bydlí." sebrala jsem veškerou sílu ve mně a otevřela jsem snad železná kukadla. Adrien mě držel a smrdělo to tu po dezinfekci. Že by Adrien dělal pokusy? Ne, ten strop nepoznávám. Hnusná křiklavá nemocniční žlutá. Pohnula jsem hlavou a uviděla hadičky na rukou i nohou. Jsem... V NEMOCNICI!? ,,Už se probudila, pane." sestra přivedla doktora. Adrien se jen šťastně usmál. Já se k němu natáhla a objala ho kolem krku. Jen jsme se tam objímali. Přišel doktor. Adrien mě položil na postel a já se rozespalým tónem zeptala : ,,Co se stalo?" doktor se usmál. Až moc usmál. Jeho obličej patřil... Panu Agrestovi! Ten se posléze proměnil v obličej lišajův a zle se smál: ,,Ha, není cesty odsud, blbuško!" ,,Není cesty z mučení a bolesti, kterou prožíváš. Není, není, není!" opakoval Adrien, co se měnil na páva. Pávovy oči už nebyly modro-zelené, nýbrž rudo-zlaté. Jeho blonďatá kštice vlála v jakémsi větru a oba se krutě smáli. Chtěla jsem si schovat hlavu do dlaní, ale ruce mi poutaly dva silné řetězy. Byla jsem hrozně zpocená. Všude okolo začalo hořet a vítr byl nepříjemně horký. Páv, nebo Adrien, jak chcete, vytasil svůj vějíř ostrý jako břitva, který se nebezpečně zaleskl. ,,Užij si poslední chvíli svého života, holčičko!" následoval smích, jako kdyby to nebyla kdovíjak vtipná záležitost. Zoufale jsem cloumala rukama v poutech a i krkem jsem se snažila osvobodit, ale jen jsem se přiškrtila a udělalo se mi špatně. Za co? Proč já!? Zbraň modrého superhrdiny byla napřáhnuta a poté mrštěna po mém krku. Musím uznat, že házet umí dobře. Ostří vějíře se dotklo mého krku a já se zajíkla. Kupodivu žádná bolest nepřišla. Uslyšela jsem vedle sebe pláč.
Z pohledu Adriena😻:
Dnes je to půl roku, co Marinette naposled upadla do kómatu. Tak strašně mi chybí! Nechal jsem slzám otevřené brány. ,,Za všechno můžu já, strašně se omlouvám Mari. Nejdřív jsem tě jako kocour políbil. Pak jsem ti vyzradil svou identitu, čímž jsem tě trochu popletl a kvůli berušce jsem měl dva škrábance, přitom jsem simuloval, ty jsi se o mě starala. Pak jsem ještě ukradl z otcovéhi trezoru paví mirákulum a pávem jsem ti spletl hlavu nadobro. Potom jsi měla výkyvy, až smrtelně nebezpečné. A až pak jsem zjistil, že jsi beruška. Srdce ti statečně, ale slabě bije a nevím jak dlouho..." slzám jsem teď nechal dveře dokořán. Hlavu jsem položil na její hruď. Ne úplně, jen trochu. Cítil jsem, jak se její hrudník slaboučce zvedá. Ucítil jsem ruku, co mi zajela do vlasů. Tohle dělá jen jedna osoba na světě. ,,Mari- Marinette!?" šťastně jsem ji objal. Už nikdy jí nedovolím upadnout do kómatu. Nikdy. ,,Byla jsi v bezvědomí půl roku! Myslel jsem, ze už tě neuvidím! Beruško moje! Už mi tohle nedělej!" ,,Jsem ráda, že tě vidím, pávíku. Good job, že jsi poznal mou identitu. Ale teď máme něco důležitého na práci." ,,Co, zbavit se Chloe? Chloe už nechodí k nám. Vyhodili ji." Marinette se usmála. ,,To je sice hezké, ale je tu něco mnohem důležitějšího. Mnohem." vstala z lůžka i se mnou. Byl jsem odhodlán udělat pro ni cokoliv. Cokoliv by si jen přála. Hořel jsem zvědavostí. ,,Ano? Co je ta d7ležitá informace?" v mém hlasu zazněla trocha ironie. Marinette strhla hadičky z rukou a prohlásila: ,,Adriene tohle je vážné. Musíme se transformovat a rychle zmizet. Protože-" vešel doktor. ,,Protože to dobře dopadlo a princ s princeznou se vzali a měli děti. Proto." znervózněla před doktorem. ,,Ah- no jasně! Už chápu! Tak proto!" my s Marinette nejsme vynikající herci. Doktor na nás ještě hodil zkoumavý výraz a radši odešel. Vtom mě něco napadlo. ,,Počkat, není tu nějaká kamera?" šmejdili jsme pohledem ve všech koutech místnosti. Nic. ,,Tak proč?" zeptal jsem se hoříc nedočkavostí. ,,Zdál se mi sen. Já v něm byla připoutaná k nějaké posteli a proměnila jsem se, ne naschvál do berušky. Stál jsi tam ještě ty a doktor. Ty jsi se změnil na páva a mě došlo, že páv jsi ty. Doktorův obličej se proměnil na chvilku v obličej otce. Tvého otce." ,,No a?" zeptal jsem se nechápavě. ,,A ten otec se proměnil - v lišaje." to pro mě byl absolutní šok. To snad nemůže být pravda. ,,Takže teď se za mým otcem vydáme a mirákulum mu vezmeme?" ,,Přesně tak." odsouhlasila.
,,Duusuu, pírka!" čekal jsem na berušku. Oslnilo mě růžové světlo a pak mě oslnila krása mé partnerky. Už už jsem chtěl vyskočit z malého okýnka, ale beruška mě zatáhla za dlouhý modrý plášť. ,,Počkej Adriene." přitáhla si mě blíž a naše rty se propojily. Její rty jsou tak něžné! ,,Pro případ, že by jsme na výpravě skončili svůj život." já jen přikývl a vyskočil z okýnka.
Ahoj, díky, že jsi to přečetl/a až sem⏬⏬⬇. Moc 😄
Příště už s tím skoncuju a chci se tě zeptat:
Baví tě tento příběh? Mám další nápad, mám psát další knihu? Mimochodem, kdo čekal, že je Adri páv?🐦
Vaše Emm🐈