Láska nebo nenávist?

6

,,No já.. Rád bych se k vám nastěhoval ale přijde mi to blbé když vy mě neznáte ani den a s Jungkookem se znám dva dny." řekl Taehyung a mě se po této větě zhroutil celý život.

,,Ale prosím tě... Hele víš co hned teď půjdete s Kookiem k vám a ty si zabalíš všechny svoje věci. S tím chlapem tě tam už nenechám ani den navíc." řekla máma a já měl chuť se zabít.

,,No tak dobře. A mohl bych se vás na něco zeptat?" zeptal se Taehyung mamky.

,,Jistě. Na co?" zeptala se ho mamka.

,,Mohu vás obejmout?" řekl a po tváři se mu začala kutálet slza.

Normálně kdybych ho neznal tak bych mu i sežral že je hodnej.

,,Ale jistě pojď sem." řekla máma a natáhla se k němu.

Taehyung se k ní sklonil a pevně jí objal. Když se pustili tak promluvil.

,,Hrozně moc vám děkuju." poděkoval mámě.

,,Nemáš za co. A teď jděte dřív než se setmí." řekla máma a nechala nás odejít.

Šli jsme se obout a Taehyung se celou dobu usmíval jako sluníčko.

,,Přestaň se tak usmívat!" zařval jsem na něj když jsme vyšli ven.

,,Ale Jungkookie.. Nezlob. Já vím že jsi rád." řekl a hned na to se mi začal smát.

,,Přestaň se mi smát! A už mi neříkej Jungkookie!" znovu jsem na něj zakřičel.

,,Nebo co? Jungkookie." samozřejmě poslední slovo zdůraznil.

Jen jsem na něj zavrčel a pak ho následoval cestou která vedla k němu domů.

Jen co jsme vešli dovnitř se ozval řev.

,,Taehyungu! Okamžitě pojď sem." zařval mužský hlas a já se tak lekl až jsem nadskočil.

,,Pojď se mnou. Řeknu mu že odcházím a pak mi pomůžeš zabalit věci."

,,A musím tam jít? Nemůžu počkat tady?" zeptal jsem se ho se strachem v hlase.

,,Pojď nic ti neudělá. O to se postarám." řekl a za ruku mě tahal do obýváku.

,,Co to sem taháš za kurvu?!" zařval na něj muž a bleskově se zvedl.

Já jsem se lekl a schoval se za Taehyunga.

,,Mlč! Odcházím už tu s tebou nebudu." řekl Taehyung a pak mě za ruku odváděl někam do schodů.

,,Tak si táhni zmrde malej nevděčnej!" zařval ještě ten chlap a pak už jsem nic neslyšel.

,,Kdybych tě měl rád tak by mi tě bylo líto že si s ním musel žít. " řekl jsem mu a pak vešel do jeho pokoje.

Taehyung vzal nějaké igelitky do kterých naházel všechny své věci.

,,Na vem to." přikázal mi a podával mi dvě tašky.

,,Říká ti něco slovo prosím?" zeptal jsem se ho.

Taehyung položil tašky a došel ke mě. Svojí rukou chytl můj úd a i přes látku kalhot mi ho začal mnout.

,,Ano říká. Ale ty mě budeš poslouchat na slovo i bez toho prosím. Jasný?!" zeptal se mě a zatraceně silně mi ho stiskl

,,Dobře jen mě prosím pusť."

,,Hodnej." řekl a ukázal na dvě tašky které jsem měl vzít.

Vzal jsem je tedy do ruky a společně s ním se vydal pryč z domu.

Když jsme došli domů tak k nám přiběhla mamka a vyptávala se jestli jsme ho potkali.

,,Ano byl tam ale nic se nestalo." řekl Taehyung.

,,To je dobře. Tak pojďte." řekla a došla s náma až k mému pokoji.
Otevřela nám dveře a pak znovu někam odešla.

Vyklidil jsem jednu skříň aby si měl kam dát svoje věci a pak jsem ho tam nechal dělat co se mu zachce.

Šel jsem na naší zahradu kde jsem se posadil na lavičku a přemýšlel o všem co se dnes stalo.
Proč jsem jí raději neřekl že nemá čas? Pak by se nic z tohohle nestalo. Pomyslel jsem si a nechal svojí prkdybychu téct po mé tváři.
Já ho tady prostě nechi.. A mámě nemůžu říct co se mezi náma děje.. Byla by smutná že jsem jí lhal.. A možná.. Nebo spíš určitě by si o mě myslela že jsem slaboch kterej se ani neumí ubránit.. Takže se prostě musím snažit bránit se a držet si od něj odstup.. I když to bude hodně těžký... Vlastně vyhýbat se mu bude nemožný..