Zelená

563 27 32
                                    

Bety

K autobusu jsem doběhla přesně na čas. Zatracený podpatky.

"Kde jsi tak dlouho?" ptala se místo pozdravu Terka.
"Taky tě ráda vidím," ušklíbla jsem se sarkasticky, "byla jsem na tom přespávání, však to víš. Navíc s podpatky se běhá dost špatně. Ještě s kufrem."
"Tak promiň. Jak bylo? Moc ti to sluší," usmála se.

Prohlédla jsem si své šaty. Zelená mi vždycky slušela.
Podívala jsem se zpátky na Terku a také jí pochválila.
Přijde mi, že Terce sluší skoro všechno.

Konečně jsem si uložila kufr a šly jsme se posadit na místa. Seděly jsme zhruba uprostřed, protože vzadu to, jako vždy, zabrali kluci a vepředu seděli Tomáš s Adélou a Xavierem. Naši učitelé divadla. Tam jsem sedět vážně nehodlala. Hlavně u Xaviera.

"Nejlepší byla ta youtube hra," usmála jsem se.
"Jaká? O tom si mi neřekla." 
"Celé ty dva dny jsme museli chodit v barvách youtubera, kterého nám vylosovali. Naštěstí nám řekli předem, takže jsme se mohli připravit."
"Koho jsi měla?"
"Co myslíš? Jedu přímo odtamtud."

"Jo, jasně," plácla se do čela, "MenT?"

"Trefa do zeleného," zasmála jsem se. Občas mě fakt udivuje jak špatný humor máme.

"Takže máš jen zelený oblečení?"
"Zelený, černý, šedý, bílý a pár věcí od jiných youtuberů, kdyby někdo chtěl půjčit. To jsme měli taky povolené."

"Jenom? Jedem tam na týden!"
"Pff, to neznáš můj šatník," mrkla jsem na ni. Ona se zase jen zasmála a zamumlala cosi o mé závislosti na youtube a o 'mém miláčkovi'.
Radši jsem ji ignorovala.

"Co myslíš, že je to 'super' překvapení?" zamyslela jsem se poté.
"Netuším, ale asi se to brzy dozvíme."

Celou cestu jsme si povídaly, ať už spolu, nebo s ostatními. Tomáš nám řekl, že si máme připravit nějaké hry, nebo testy, které procvičují hru a divadlo. Nevěděli jsme proč, ale něco jsme vymysleli. Nejdřív jsme zkoušeli přemluvit je... jenže nám to jaksi nevyšlo.
Řidič z nás byl na mrtvici a Tomáš s Adélou se jen smáli.
"Jo, něco takového."
Protože jsme jim předvedli menší divadelní scénku.
Xavier nás prostě ignoroval - jako vždy.

"Už jsme tady!" zajásala Terka a vyskočila na nohy. Nemá ráda dlouhé cesty, dělá se jí špatně.

Všichni jsme vystoupili a začali se rozhlížet kolem.

Bylo tam krásně.
Zelená měkká tráva, vysoké, rozložité stromy a keře, jenž poskytovali stín v horkých dnech července. Květiny různých barev od modré, přes žlutou až po červenou a dokonce i jezírko s křišťálovou vodou.
Proto asi ty plavky.

"Tak pojď!" křikla na mě Terka a já si uvědomila, že jsem se zase ztratila ve svém vlastním světě. Naštěstí to Terka pochopila a dala se do vysvětlování. Ovšem neobešlo se to bez výčitek.
"Betyno, mohla bys alespoň občas dávat pozor!" začala jako učitelka a nezapomněla nastavit káravý a lehce povýšený výraz.
"Hlavně, že jsi to vždycky ty, kdo nedává pozor, a já ti to pak musím vysvětlovat," vrátila jsem jí to.

"Dobrá, tak mě aspoň nepřerušuj.
Tomáš vysvětloval denní program a to, jak se dostat do pokojů. Máme pokoj spolu. Ostatní nám prý vysvětlí spolubydlící."

"Co? Jaký spolubydlící?"
"To netuším, tak pohni, ať se to dozvíme co nejdřív."
"Začínám si myslet, že to má být to 'super' překvapení, ze kterého máme být nadšený. Aspoň podle Tomáše a Adély," uvažovala jsem, zatímco jsme přes obrovskou zahradu mířili k hotelu.

Na to, že je tu jen malé městečko a tenhle hotel je na kopci za ním, je to tu opravdu nádherné. Nevím, kde to učitelé našli, ale rozhodně si nestěžuji, i když tohle soustředění nepatřilo mezi ty nejlevnější.

Hotel byl uklizený, čistý a pěkně zařízený. Byl tu všude klid a příjemná atmosféra.

"Doufám, že takové budou i pokoje," zírala na to Bára, která se k nám připojila společně se Zuzkou.

"Já bych spíš chtěl, abyste uhly, protože stojíte přes celou chodbu," ozval se za námi Markův kousavý hlas.
Jen jsem ho probodla pohledem a pokračovala k pokojům. Na závěr jsem na něj a na Jirku, který šel s ním, vyplázla jazyk.

Jo. Občas se ještě chovám trochu dětinsky.
Ale na mojí obranu... Ještě je mi sedmnáct. Ještě nejsem dospělá.

Náš pokoj byl až na konci chodby. Vedle nás byli bohužel kluci.
Marek s Jirkou často dělají hovadiny a asi budou občas trochu řvát, ale snad to vydržíme.
Zuzka s Bárou mají pokoj šikmo naproti.

Přes dveře jsme slyšely hlučný smích. Podívaly jsme se na sebe a já otevřela dveře.

"Možná to překvapení nebude tak špatný," slyšela jsem za sebou Terčin překvapený hlas.

ZelenáKde žijí příběhy. Začni objevovat