Zelená

Promiň

Terka

"Konec ocucávání!" S nechutí a kyselým výrazem jsem se odtáhla a zamračila se na Bety. "Tohle ti vrátím."

Až pak jsem si uvědomila, co jsem to vlastně řekla. Martin se na mě překvapeně podíval, já bych přece nikdy svojí kamarádku nepřivedla do takhle nepříjemné situace. "Promiň! Já... neuvědomila jsem si to. Nechtěla jsem to takhle říct. Nedošlo mi, že vy se... ty..." "Ani nemuselo. Však nám to klidně oplaťte." usmál se Honza. Nechápavě jsme se na ně dívali. Jen se zasmáli a začali se líbat. V klidu a v pohodě.

Chvíli jsme na ně zírali. "Zabralo to?" vyjekla jsem. "Očividně." smál se i Martin. Byli jsme šťastní, že je všechno zase tak, jak má být. "Takže už jsi v pořádku?" "Co se týče polibků, tak jo. Ten zbytek jsme nezkoušeli, ale funguje to." šťastně se sladce zamilovaným výrazem se o Honzu opřela a pohladila ho po tváři.

On se na ní díval úplně stejně zamilovaně a něžně. Chytl jí tu ruku na své tváři a přitáhl si ji do polibku. Bylo vidět, že jsou spolu opravdu šťastní. "Vy jste tak sladký." "My víc." mrkl na mě Martin. "Když se na mě budeš taky takhle přiblbě dívat a něžně mě líbat vždycky, když to bude možné, tak rozhodně." řekla jsem laškovně. "S největší radostí!"

Stáli jsme tam všichni čtyři, napůl ve vodě a líbali se. No nádhera. Ehm. Možná spíš tři stáli. Já už zase vysela na Martinovi. No a co? Mě je to příjemné a jemu to přinejmenším nevadí. Spíš bych řekla, že se mu to taky líbí.

Bohužel už nás zase někdo vyrušil. Sakra! To prostě nemůžu chvíli líbat svého úžasného přítele bez toho, aby nás někdo vyrušoval?

"To není jen vaše, abyste tady stáli uprostřed a ocucávali před ostatními."  vynadal nám se smíchem Kovy.

Možná bych ho nemusela líbat tady, co? Hups. Začala jsem se svým myšlenkám smát. Prostě já no.

"Tak promiň. My hned zase přijdem." prohlásila jsem úplně nastejno s Bety. Všichni jsme se tomu smáli, ale to už jsme táhly kluky někam, kde budeme mít soukromí.

Většina lidí nám to přeje, ale mám pocit, že někteří to na sobě nechtějí nechat vidět, jenže nám to nepřejí a možná trochu závidí. Jo. Mluvím i o Báře.

Byla to skvělá holka, vlastně pořád je, ale něco jí trochu přelítlo přes nos. Snad se to časem zase zpraví.

"O čem přemýšlíš?" ozvalo se mi u ucha. Hrozně jsem se lekla a pak jsem se chytla za srdce v předstíraném infarktu. "Chceš mě zabít?" "To bych opravdu nerad." ušklíbl se. "Na to tě mám až moc rád." "To je sladký." "Odkdy ty jsi prosím tě na slaďárny?" přimotala se do toho i Bety. "Od té doby, kdy ty." mrkla jsem na ni.

"Tak, teď nás omluvte my si potřebujeme něco vyřešit. O samotě." ušklíbl se Martin. "Blbe!" zasmála jsem se jeho perverznímu výrazu a praštila ho do ramene. "Ech. Jo. U tohohle fakt být nepotřebuju." ušklíbl se pro změnu Honza. Tenhle výraz, ale nebyl perverzní, spíš znechucenej. Za to schytal Marťas další ránu do ramene, ublíženě se na mě podíval a pak obrátil zrak zpátky na Honzu. "Vsadím se o co chceš, že si chtěl dělat něco podobného, tak nedělej neviňátko." s těmito slovy otevřel dveře, vklouzl dovnitř a mě vtáhl sebou.

"Ale ne na mojí posteli!" slyšeli jsme ještě než se zavřeli dveře.

Honza

Jasně, že jsem nic takového dělat nechtěl. Fakt ne! No tak možná trochu. Dobře, jo chtěl. No a co?

"Hádám, že náš pokoj bude tenhle." zasmála se Bety a zapadla do jejich pokoje. "Nebo víš co? Asi jen můj." zasmála se, vyplázla na mě jazyk a zavřela za sebou. "Hej! Bety!" chechtal jsem se a snažil se to otevřít, ale asi je držela. "To nepřepereš holku?" "Nechci. S holkama se neperu." "Tak pán je gentleman, co?" smála se. "Možná. Otevři." "Možná. Když pěkně poprosíš." chichotala se. "Když se takhle směješ zníš hrozně roztomile." ... "Otevři. Prosím, prosím." "Co za to?" "Opravdu to chceš vědět?" rozesmálo mě to. "Úchyle!" zasmála se, ale otevřela.